1/5 Jak jsem se v pubertě zamilovala do důchodců

...proč jsem se rozhodla pro své povolání, jak jsem si představovala práci v domově důchodců a jaká byla realita

Odmala zbožňuju horory. 
..."co to s tím má společnýho..."
-> doost, uvidíte.
Na horory mne přivedla moje maminka, která si vždy k uklízení nějakej trhák pustila. A u nás se uklízelo faakt často. Fredyho Cruegera tedy znám nazpamět prosimvás.
A jednou běžel v televizi film s názvem "Pavučina snů." Ačkoli měl atmosféru, která byla zajímavá, tak se mi film nelíbil z jednoho prostého důvodu - Já ho nepochopila.
Prostě nic. Nula. Žádná niance, souvislost.
Když jsem o pár let později v knihovně narazila na knížku od nějakýho Stephena Kinga s názvem Pavučina snů, samozřejmě jsem neváhala a půjčila si jí. Říkala jsem si, že snad díky knížce děj pochopím. (podobnou zkušenost jsem měla už s Harry Potterem )
Knížku jsem si půjčila. Při vyučování pod lavicí jedním dechem přečetla.
A zamilovala jsem se.
Do Stephena Kinga.
"Co to s tím má..??!"
-> hodně! 
Udělala jsem rozhodnutí.
Nejenže si přečtu všechny Jeho knihy, ale já jednou i všechny budu mít doma v knihovně. Tak. Basta. Ende Schluss.
Peníze jsem neměla, takže nakupování knih dostalo odklad. Zato knihovna ve městě nabízela mnohé.
Takže jsem si domů nesla asi pět knih od Kinga. Spokojená jako želva.
Druhá v pořadí se mi "čistě náhodou" dostala do ruky Zelená míle.
Tu známe všichni žejo. Ten film s Johnem Coffem. Doják jak sviňa.
Já ten film znala a knížku jsem - při vyučování pod lavicí - přečetla jedním dechem. Plakala jsem hodně.
Jop.
A to byl ten moment.
Zatímco ve filmu všichni milujeme Johna, který ty holčičky faaakt nezabil a byl za to odsouzenej - jako za spoiler se omlouvám, ale to známe všichni žejo..žejo?! - tak v knížce jsem se vám prosimvás zamilovala do Paula - šéfa zelené míle, úseku pro odsouzence k smrti.
Paul byl frajer. Velkej, to vám povídám.
Jak moc miloval svou ženu.

Jak moc ctil přátelství a loajalitu. Jak moc byl vděčný, hodný a přímý...

Celý svůj příběh píše v domově důchodců, kde se potýká jak s ochotou tak i s nepřátelstvím ze strany personálu.
A jak jsem již psala. TO byl ten moment.
Bum. Jako puzzle.
Každý člověk má vlastní příběh. Plný opravdových přátelství. Plný lásky k partnerovi, promilovaných nocí a láskyplných slov. Rebelských plánů, bolestí těla i duše.
A tam mi to došlo.
Já moc chci pracovat s lidmi, kteří jsou dnes námi považováni za ty "staré". Chci prokázat respekt a úctu jejich příběhu. Chci jim ukázat jak moc je obdivuji za to, že žili svůj život.
Ano. Že tohle je to, čemu se chci věnovat.
No a bylo to. Zažehla jiskra a Maříková začala jaksepatří jednat.
U nás v Domažlicích byly domovy pro seniory s denní lůžkovou péčí dva, takže jsem zašla do prvního a zjistila, že mne nechtěj.  Letní brigádnice se jim nehodila do krámu.
- nutno podotknout, že jsem v té době byla ve druháku na střední zdravotnické škole, takže jsem sháněla v podstatě letní brigádu -
A jak už je asi jasné, v tom druhým domově o mne zájem měli, dokonce takový, že jsem zrušila všechny své plány na léto a od prvního dne letních prázdnin začala pracovat.

První den v práci

15ti letá Maříková nemohla dospat.
Ráno budíček ve čtyři. Měla jsem připravené a nažehlené oblečení, které bylo určené pro třetí rok na zdrávce na praxi.
Cigáro jsem si nedala, abych jim tam nesmrděla. (Jop, kouřím už fakt dlouho )
Vyrazila jsem na vlak do Domažlic a už před půl šestou jsem vešla do toho dokonalého vestibulu mého milovaného domova pro seniory, kde to všecko bylo cítit dezinfekcí. Okamžitě jsem si tu vůni zamilovala.
Když jsem se v šatně převlíkla do bílé haleny a kalhot, připadala jsem si božsky a krásně, s radostí jsem vyběhla schody do druhého patra, kde mělo probíhat předání směny z noční na denní.
Když jsem přišla do velké společenské místnosti, bylo tam již cirka 15 ošetřovatelek. Páč jsem slušně vychovaná, tak jsem rovnou všechny začala obíhat a každé jsem podala ruku se slovy: "Maříková, dobrý den, já jsem tady na brigádě."
- tady prosimvás vznikla hláška "Maříková, dobrý den!"
Připadala jsem si taaak důležitě. 
Většině kolegyň jsem tímto padla do oka, protože kdo by neměl rád mladou a motivovanou, ještě k tomu slušně vychovanou žejo.
Tak. Sestřičky si rozdělily práci a mne vyfasovaly holky z druhého patra.
-( každé ráno jedna sestra - koordinátorka směny rozdělovala lidi na čtyři patra, takže neměly danné, na jakém patře který den budou, to záleželo na koordinátorovi, ten se mimochodem také střídal každý den)-
Nutno podotknout:
Svou práci v domově důchodců jsem si představovala asi takto: "Dobrý den, jdu vám předčítat knihu. Krásné dopoledne, teď s vámi půjdu na procházku. Přeji hezký den, zde je váš oběd. Není za co. Dobrou chuť."
Realita:
Sestra, která dostala na starost mé zaučení, v 6:15 zahlásila:
Jdeme dělat hygienu.
Říkám si, jasný, umejeme protézy před snídaní a tak.
No.. Ne...
První pokoj. Dva pánové. Oba leželi v posteli, na pozdrav nereagovali.
Sestra se pustila do práce a říká: Sleduj co dělám u tohohle pána a u vedlejšího dělej to samý.
Ok.
Než jsem se nadála, byl pán svlečenej, byl mu umyt obličej a vrchní partie a najednou šla dolů plena a já koukám na penis.
Říkám si dobrý, penis, dobrý...to dáš... 

A tak jsem vedlejšímu pánovi teda umyla obličej, vrchní partie a páč jsem holka šikovná, co se ničeho nezalekne, tak i ten penis a zadeček.
No a bylo to.
Následovalo xy dalších pokojů, snídaně, další hygiena, oběd, další hygiena, večeře a šlo se domů. - kdybych měla rozepisovat vše, tak tento příběh nikdy neskončí, přecejen ty intimní partie na tom byly ten největší šok.
Druhý den už ty penisy a vagíny byly o něco snesitelnější.
Za tejden už mi to ani nepřišlo.
Jestli vám to přijde zvláštní, že o tom takto píši, tak prosimvás, je to prostě realita, tak to prostě funguje. Nevidím na tom nic špatného. Zdravotní sestry a ošetřovatelky prostě myjí lidem intimní partie. 

Jen mi to v těch 15ti letech tak nějak předem nedošlo. 
Do své práce jsem se - i přes počáteční šok - zamilovala.
S radostí jsem přebalovala ležící klienty, čistila zubní protézy, pomáhala lidem na vozík, krmila je, převlíkala postele, koupala a sprchovala.
Každý rozmar jsem plnila s úsměvem. Jednomu pánovi jsem nosila horalky, páč je měl moc rád. Další babičku jsem přemlouvala, aby ten plesnivej sýr faaakt nejedla. Další, aby nedávala uschnout na topení ty počůraný silonky, že je hodím do prádla.
Poslouchala jsem příběhy o lásce, bolesti ze ztráty partnera, dětech, které "je sem šoupli a ani nepřijdou na návštěvu", o dětech, které "chodí pravidelně a nosí zákusky". 

Začala jsem s kolegyní a klienty luštit křížovky, které jsem si pak i kupovala a luštila doma abych měla náskok. - ty slova se tam brutálně opakujou, věděli jste to? -
S úsměvem jsem uklízela průjmy, zvratky a převlíkala pročůraná povlečení.
A milovala jsem to každý den víc a víc.
Srdíčko plesalo.
Cítila jsem se potřebná.
Cítila jsem obrovský smysl a přesah tohoto povolání. 

Když se blížil konec léta a začátek školy, prosila jsem paní vedoucí, abych mohla chodit dál.
Vzhledem k tomu, že o personál je nouze a paní vedoucí mě měla ráda, jsme se domluvily.
A tak jsem při škole a domácnosti dělala každý druhý víkend dvanáctky v důchoďáku.
Bylo u mne zvykem docházet na akce pozdě - po práci - a odcházet z hospody v noci ze soboty na neděli ve tři ráno na vlak a jet do práce.
Nebo chodit spát ve 12 a vstávat ve čtyři.
Nebo jít na diskotéku a pak ve tři ráno prosit kolegyně z noční, aby mne pustili dovnitř a já se mohla do šesti dospat než mi začne směna.
V mém milovaném důchoďáku jsem prožila dva roky.
Dva náročné roky plné lásky ze strany kolegyň a klientů.
Lásky k profesi, která má smysl.
Důchoďák se pro mne stal mým domovem, kam jsem se vždy těšila a cítila se tam být na svém místě. Práci jsem dělala poctivě a s láskou. A stále mi přišlo, že jsem tam moc málo, že nedělám dost. Časem jsem se s vedoucí domluvila na večerní směny, takže čtvrtý ročník střední školy jsem pracovala tři víkendy v měsíci a k tomu jsem docházela dva až tři dny v týdnu po škole na večerní směny od čtyř do sedmi.
Bylo to náročné, ale vzhledem k životní situaci, ve které jsem se nacházela (o tom zase jindy) mi to přišlo naprosto přirozené - totiž, že život není procházka růžovým sadem. Že úspěch, uznání a lásku je potřeba si vydřít těžkou prací a čím víc budu mít kruhy pod očima a zkrvavený ruce (dezinfekce mi dodnes rozežírá v chladných měsících kůži na rukou), tím víc hustá a respektuhodná jsem.
Před maturitou jsem dostala nabídku jít pracovat do Německa do zdravotnického zařízení, dodělat si tam vzdělání a německý kurz.
Ačkoliv jsem si moc přála jít studovat na vysokou školu, tak jsem nabídku z finančních důvodů přijala.
Studium vysoké školy jsem si v té době prostě nemohla dovolit.
Navíc jsem byla čerstvě po rozchodu po pětiletém vztahu, doma jsem neměla zázemí a vyhlídka cizí země a nového začátku mne lákala.
A tak jsem si v 18ti po maturitě sbalila paky saky a s pár krabicema a dvěma kamarádkama odjela do Německa - naučit se jazyk, zažít nové věci a vydělat těžký prachy.