4/5 Maříková dohořívá

...aneb jak davová psychóza pod rouškou pandemie skutečně ublížila seniorům

Ano.

Mám na mysli ten zákeřný virus. Asi čekáte jak napíšu, že to bylo hrozné protože důchodci umírali kvůli viru....

Ne.

To opravdu nenapíši, páč bych lhala. Chci vám povědět čistou pravdu a tudíž začněme od začátku....

Po dokončení školy jsem krom změny přístupu ke klientům udělala jedno velké rozhodnutí - že začnu podnikat.

Může se zdát, že si to odporuje ale opak je pravdou. Čím více jsem brala vážně ostatní - potažmo klienty - jsem začala brát více vážně i sebe. A své potřeby. Došlo mi, že abych měla z čeho dávat, musím mít kde brát. Ano.. slovo musím. Neužívám jej moc často, ale v tomto kontextu se hodí. Rozhodla jsem se si při zaměstnání budovat svůj vlastní podnik.

Začínala jsem s multilevel marketingem a opravdu si to užívala. Poznala jsem úžasné lidi, kteří si šli za svými sny a uměli podpořit. Věnovala jsem se tedy skoro dva roky dvěma pracím zároveň. Byznys se mi začal závratně rozjíždět a já byla happy jak sva grepy a měla vidinu miliónových výdělků.

A do toho přišla ta pandemie.

Neztrácela jsem hlavu a celé své podnikání přenesla do online světa ačkoliv jsem k onlinu neměla kladný vztah.

To se samozřejmě projevilo a na to konto mne podnikání přestávalo bavit. Já totiž obrovsky miluju lidi. A osobní kontakt s klienty a spolupracovníky je pro mne základem podnikání. Proto jsem se rozhodla od multilevel marketingu, který funguje především na online bázi, upustit a věnovat se výuce němčiny a umělecké tvorbě ze dřeva.. to by bylo na samostatný příběh, tohle je hodně, hooodně ve zkratce, stalo se toho ještě bambilion okolo. Ale to nezapadá do kontextu.

Mým záměrem je abyste věděli, že po škole, před pandemií i během ní, jsem se ve svém volném čase věnovala svému podniku, to je pro kontext příběhu důležité.

Vraťme se tedy na začátek, je leden a ve zprávách se začíná mluvit o nějakém viru v Číně. O čemž Maříková nemá tucha, protože zprávy nesleduje. Její okolí jí to ale vynahrazuje, takže něco málo ví. Absolutně mne to ale nevzrušovalo. Upřímně ani nezajímalo.

Přešel únor, březen a najednou se o nějakém viru mluvilo víc a víc a v práci se z něj stal strašák. A najednou přišla opatření. Začali jsme v práci nosit roušky a Německo začalo vyhrožovat, že zavřou hranice. Tenkrát jsem ty roušky nosila hrdě. Vydrželo mi to asi měsíc než mi došlo, že to nějak smrdí. Ne ty roušky - ty teda smrděly taky - ale celá ta situace mi přišla zvláštní a vůbec mi to nedávalo smysl. Opatření si protiřečila a místo ke strachu to bylo spíše k smíchu.

A teď už si možná někdo říká - k smíchu? Víš kolik lidí umřelo?! Vím.

Smrt jako taková k smíchu není. Zato kroky vedoucí k "ochraně" a zároveň ochočení a utrpení mi jako komediální fraška přišly.

Hned vám vysvětlím proč.

V rámci ochrany důchodců se zakázaly návštěvy příbuzných.

Jasně! Správnej krok! To si možná někdo pomyslí.

No... představte si tu situaci.

Je vám třeba 80. Bydlíte v jednom pokoji, ačkoliv jste byli zvyklý na barák, ale ok. Pokoj sdílíte s nějakým člověkem, který vám byl přiřazen, ale ok.

V jiném případě máte jednolůžák a jste v pokoji sami - bohužel, či bohudík? Čistě individuální záležistost.

A tak si takhle žijete. Jste závislí na sestře, která ráno přijde a umyje vás, od hlavy až k patě, protože to sami nedáváte.Když chcete jít na záchod, hlásíte to sestře, aby vám umyla zadeček, páč to sami nezvládnete. Před snídaní jako předkrm dostanete 15kusů zázračných pilulek - jednu proti vysokému tlaku, další proti vedlejším účinkům léku na vysoký tlak, další proti vedlejším účinkům léku proti vedlejším účinkům na vysoký tlak. atd...

Slupnete je a těšíte se na snídani.

Po snídani se těšíte na oběd a po obědě na večeři. Mezitím několikrát vykonáte potřebu s asistencí sestry a když máte chuť , občas se zapojíte do společenských aktivit nabízených personálem.

Máte to tam rádi, ne že ne. Ale nejste úplně blbý aby jste nevěděli, že je to vaše poslední štace. Že po důchoďáku už následuje jen hřbitov.

Zní to krutě, ale je to čistá pravda

A takhle si žijete...

A to, co vás nejvíc drží nad vodou je vaše rodina, která chodí na návštěvy.

Vřískající vnoučata a dcera s vaším oblíbeným koláčem v dózičce.

Tím žijete.

Sestřičky mohou být úžasné a ostatní klienti milionový. Ale ty návštěvy jednou za tejden, to je to co vám dává sílu a co hřeje na srdci.

A najednou to zakázali.

A vám zbyly léky, snídaně, oběd a večeře. Občas rozhovor s důchodcem z vedlejšího pokoje a asistované vyprazdňování stolice.

Víte...takovému důchodci je fuk, kdy a na co umře. Fakt.

Jediný co chce, je být co nejdéle se svými nejbližšími. A je jedno zda má ten důchodce demenci nebo rakovinu.

A pak jsem všude četla jak jsou ty opatření výborný, jak chráníme ty důchodce. No výborný. Rok jsme chránili důchodce tím, že jsme je dovedli na pokraj vlastních sil. A když jsme pak ten strašnej virus na oddělení fakt měli, bylo vidno, že odcházejí právě ti, jejichž psychika byla totálně zdemolovaná.

Mimochodem. Obyčejná chřipková epidemie byla s tím strašlivým netopýřím virem absolutně srovnatelná.

Horečky, zápaly plic, malátnost, bolest celého těla.

To, že při chřipce jsme ztratili již několikrát půl oddělení bylo vedlejší. Teď tady byl zmedializovanej virus.

Tohle samotný téma by vydalo na samostatnou knihu.

Když to shrnu:

Personál se dusil v náhubkách. Senioři v izolaci v pokojích. Hranice do Německa se otvíraly a zavíraly dle nálady obden jak ty lítačky v country barech. Jednou jsme se stěhovali, pak zas stáli fronty na hranicích, pak zas jezdili dvakrát týdně na testy.

Bylo to náročný období.

Nikdo se jistě nebude divit, že jsem v té době začala pociťovat první známky syndromu vyhoření a začala ztrácet motivaci.

Začátkem roku 2022 se to začalo všechno vracet do "normálu".

Mé psychice to ale nijak nepomohlo, naopak.

Přišly výhružky s očkováním a pro Maříkovou to byl bod zlomu, který v dubnu 2022 eskaloval... 

Začalo se mluvit o zavedení povinného očkování a to v první řadě právě u zdravotnického personálu.

Docela logické,že? Ne. Vzhledem k tomu, že člověk očkovaný neznamená nenakažlivý a nenakazitelný, to byla opět jedna velká sračka.

Spousta kolegyň a kolegů tlaku podlehli a v záchvatu strachu, že přijdou o zaměstnání, nebo že způsobí smrt nějakému důchodci běželi pro druhou a třetí dávku.

Jen málokdo v mém okolí šel proto, že by mu to přišlo vhodné pro jeho zdraví.

Každopádně já se očkovat nehodlala a nehodlám. Jsem velmi svobodomyslná žena a pokud mne někdo začně do něčeho tlačit, nutit a ještě k tomu mi to nedává smysl... pak není o čem. Do toho prostě nejdu.

To neznamená, že mám cokoliv proti těm, kteří maji jiný názor.

Naopak. Respektuji.

Stála jsem ale před velmi zásadním rozhodnutím...

jsem ochotná se kvůli tomu vzdát svého milovaného zaměstnání?

Odpověď může být pro někoho nelogická. Pro mne však absoluně jednoznačná.

ANO. Jsem.

Nemohu jít proti sama sobě a svému vlastnímu přesvědčení. Na to se mám moc ráda.

Můj zaměstnavatel mne vyhodit nechtěl. Troufám si říct, že v práci si mne váží a ví, kolik energie a lásky jsem vždy vkládala a vkládám stále do svého povolání. A také jsou moji nadřízení v tomto ohledu rozumní lidé, kteří nechtějí přijít o sestru/sestry kvůli nějakému očkování.

Informace typu: " Zavedeme povinné očkování pro všechny pracující ve zdravotnictví a sociálních službách!" zaznívaly z médií a zpráv. Které jsem začala půl okem sledovat, protože se mne osobně týkaly. - nebo alespoň tak jsem to v tu dobu vnímala...

Neustále dokola jsem četla, že mají v plánu zakázat neočkovaným sestrám vykonávat profesi. Mluvilo se o zavedení povinného očkování nejen pro personál ve zdravotnictví, ale pro všechny občany v Německu. Tudíž i pro pendlery.

Rozumějte. Sledovala jsem zprávy, upadala do depresí. Ačkoliv jsem již v té době podnikala, tak milionový výdělky jsem neměla a moje práce mne živila.

Zrovna jsme bydleli u přítelovo tatínka a náš byt byl v rekonstrukci. Neměla jsem své soukromí, každý den jsem vyučovala němčinu po práci, po němčině jsme pracovali na bytě, odnášeli zbytky zdiva, nosili cihly a do toho jsem žila v nejistotě, zda zítra ještě budu mít práci.

Po Novém roce jsem se rozhodla, že tomu půjdu naproti. Že prcám nějakou vládu a nějakej systém.

Rozhodla jsem se své podnikání posunout na takovou úroveň, aby mne uživilo.

Věříte na zákon přitažlivosti? Já rozhodně. A to co se přihodilo pak jeho fungování jedině dokazuje.

Druhý den po mém rozhodnutí se přihlásilo na němčinu 11 lidí.

Nekecám.

Šokovalo mne to tím nejkrásnějším způsobem.

A tak mi od února začala pořádná šichta.

Která se mi naštěstí velmi brzy vymstila...

Od února jsem vyučovala německý jazyk v podstatě denně po práci do pozdních večerních hodin.

Těšil mne zájem o mé služby. Výuka nemčiny mi začala dávat mnohem víc než dříve. Nalezla jsem v tom své poslání. Do toho jsem dokončovala pár zakázek ze dřeva a chodila stále do práce. V březnu jsme se s Honzíkem stěhovali zpět do našeho nově zrekonstruovaného bytečku.

Bylo to krásné a velmi vyčerpávající období. V představě, že mne brzy vyhodí jsem fungovala na 200% a stále mi to přišlo málo. Večer jsem padala únavou

a ráno se nemohla dostat z postele.

Byla jsem šťastná, že se podnikání rozjíždí závratným způsobem, že mne to baví, že začínáme s mým princem novou etapu života.

Byla jsem uvnitř šťastná... a tak moc vyčerpaná a unavená, že jsem si to štěstí ani neuměla užít.

Přestala jsem úplně sportovat. Začala jsem žít na sladkém a vykouřila neuvěřitelné množství cigaret. Vstát na východ slunce... předtím samozřejmost, najednou obrovská nechuť vstát jen o pět minut dříve.

Do práce jsem začala jezdit pozdě. O pět minut... o deset...

Začala jsem být nevrlá na klienty a vše, co jsem doposud v práci praktikovala na základě gerontopsychiatrického vzdělání... mi najednou bylo fuk.

Byla jsem protivná na kolegyně. Plakala jsem skoro každý den... bez toho aniž bych měla konkrétní důvod se mi každou volnou chvíli o samotě rvaly do očí slzy a já nevěděla co sama se sebou.

V práci to pro mne začalo být nezvladatelné.

Klienti byli stále nemocní a lékaře jako by to už vůbec nezajímalo.

Několikrát za den jsem se obvoďáků doprošovala, aby se přece podívali na ty výsledky krve a pochopili, že léčba, kterou doporučil bude v tomto případě nejspíše kontraproduktivní.

Málokdy jsem se setkala s pochopením. Začala jsem být označována za "přespříliš pečovatelskou" v některých případech za "histerickou" sestru.

Moje kruhy pod očima se prohlubovaly a já víc než kdy dřív cítila absolutní demotivaci.

Navíc byl nedostatek sester a tak jsem fungovala na bázi:

7 dní práce

1 den volna

7 dní práce

1 den volna

....

Únor. Březen. Duben.

Tři měsíce tohoto tempa mne dovedli do bodu, kdy jsem se po jednom dalším pracovním víkendu psychicky zhroutila.

Probíhalo to tak, že jsem plakala a plakala. Klepala se a neudržela v ruce ani sklenku s vodou bez toho, aniž bych jí nevylila nebo nerozbila.

Skleněnou láhev s vodou 700ml jsem musela držet oběma rukama, protože jinak by mi upadla.

Hodila jsem se marod. Na tři dny - doktora jsem ukecala, ten když mne viděl, chtěl mi napsat pracovní neschopnost minimálně na dva týdny.

Já ale věděla, že koncem dubna odlétáme s Honzíkem na dlouho plánovanou dovolenou a věřila, že mne to zachrání.

Tři dny jsem ležela a spala. Vzala jsem si volno i od němčiny a dovolila si opravdový relax.

Ty tři dny odpočinku... po tak dlooouhé době mi obrovsky pomohly.

Šli jsme s Honzíkem na procházku a já se mu svěřila, že chci dát výpověď . Že už nemohu takto dál žít. Že jsem nešťastná a vyčerpaná. Naštvaná na celý svět a hlavně sama na sebe.

Za tohle si Honzi obrovsky vážím. Ani minutu o mne nepochyboval. Dal mi veškerou důvěru a podporu a řekl mi, ať udělám cokoliv co uznám za vhodné abych se cítila lépe. Že mi pomůže po všech stránkách, pokud to bude nutné.

Nechala jsem si tedy vše projít hlavou.

S podporou svého partnera a vnitřním odhodláním postavit se sama za sebe jsem v hlavě vymyslela plán jak to udělat, abych opět mohla dýchat.

Pár dní na to jsem udělala další zásadní rozhodnutí v mém životě.

Zhodnotila jsem všechna pro a proti. Finanční i organizační stránky.

....a asi za týden jsem klepala šéfové na dveře...