3/5 Maříková pendlerem

A máte gerontopsychiatrické oddělení? A mohla bych ho vidět?

"Maříková! Guten Tag!" a bylo to tu zas.

Jelikož jsem nechtěla v Německu žít už ani jediný den - ne proto, že by se mi tam nelíbilo, naopak! Milovala jsem to malé městečko s jeho okolními lesy a parčíkem s jezírky. Milovala jsem Edeku, kde jsem nakupovala dobroty pro mého prince, které v Česku neexistovaly. Milovala jsem své kolegy a kolegyně. Milovala jsem své klienty a svou paní R. s inteligenčním deficitem. Milovala jsem i tu samotu - ale ne vždy. Pravdou je, že samota mi vyloženě nevadila, ale každý večer jsem usínala zachumlaná u zdi s plyšákem v náručí a lhala bych, kdybych neřekla, že často i s brekem. Stýskalo se mi. Po NĚM. Muži mého života. Který mi po třičtvrtě roku našeho vztahu nabídl společné bydlení. 

Věděla jsem, že smlouva mi vyprší k poslednímu dni v prosinci - rok a půl po nastěhování do Německa.
Už v říjnu toho roku jsem tedy začala s hledáním práce v příhraničí. Vzhledem k tomu, že město, do kterého jsme se s princem měli společně stěhovat je od německých hranic vzdálené cca 20km, neměl to být problém. 

A tím se vracím k začátku textu: "Maříková! Guten Tag!" znělo všemi příhraničními důchoďáky.
A první otázka z mé strany při pohovoru byla: "A máte gerontopsychiatrické oddělení?!"
Moc neměli, spíš vůbec. A já tak chtěla! Práce s psychicky nemocnými lidmi mne přitahovala jak magnet! 
Pečlivě jsem si v každém zařízení, kde jsem se hlásila, udělala zkušební ranní směnu. A furt nenacházela to pravé.
Každé zařízení mělo nějaké "ale".

Jeden říjnový večer jsem takhle stála s autem před tím nejbližším důchoďákem, co existuje - 3km za hranicema ve Waldmünchenu a přála si tam pracovat. Věděla jsem ale, že životopis jsem odevzdávala na centrále firmy a kdyby o mne měli zájem, tak by se ozvali, což se nestalo.
Nakonec jsem rezignovala a koncem listopadu jsem měla domluvenou práci v domově důchodců vzdáleného od našeho bytu 55km a bez gerontopsychiatrického oddělení. Měla jsem jet druhý den podepsat smlouvu, když mi zazvonil telefon.
"Maříková, Guten Tag!" hlásila jsem se, když jsem zvedala očividné německé číslo.

"Paní Maříková, tady vedoucí domova důchodců ve Waldmünchenu. Dostal se k nám Váš životopis a chtěla jsem se zeptat zda byste chtěla a mohla zítra dorazit na pohovor."
"Máte gerontopsychiatrické oddělení?"
"Máme."
"V kolik mám zítra dorazit?"
A bylo to.
Nemohla jsem tomu uvěřit! Ozvali se mi přesně z toho zařízení, před kterým jsem stála a snila o tom, být tam zaměstnaná! 

Absolvovala jsem prohlídku zařízení. Nechala si slíbit zaučení na "normálním" oddělení a následný přesun na gerontopsychiatrické oddělení jakmile se tam uvolní místo. Domluvila jsem si i další vzdělávání v oboru hrazené zaměstnavatelem.
A bez zkušební směny jsem podepsala smlouvu.
Smutek z loučení v aktuální práci vystřídala radost ze stěhování a následné těšení se na novou kapitolu života. 

Radost ze společného soužití s princem vystřídal lednový šok v první pracovní den.
Odjízděla jsem z bytu vysoce namotivovaná a domů se vrátila hluboce otřesená.
Vyčítala jsem si, že jsem si v tomto zařízení neudělala zkušební směnu. Kdybych jí totiž absolvovala, nikdy bych tam nenastoupila.
Nikoho nechci hanit či špinit a proto jen velmi všeobecně napíši, že tam byla jedna sestra, která mne velmi demotivovala svou neprofesionalitou. Pro mne, jakožto vysoce namotivovanou mladou sestřičku odhodlanou pomáhat lidem to byla rána pod pás. "Tady já se mám rozvíjet?!" Když jsem přijela domů, hodně jsem plakala a litovala, kam že jsem se upsala. Jak jsem hloupá a nezodpovědná. Řekla jsem si, že budu dál hledat vhodné zaměstnání i kdybych měla dojíždět více kilometrů.
Druhý den jsem měla další ranní směnu a tentokrát v úplně jiné sestavě sester, což mi dalo naději a pomohlo se rozhodnout, že to přecejen zvládnu.
Minimálně do té doby, než se uvolní místo na slíbeném gerontopsychiatrickém oddělení. 

"Paní Maříková uvolnilo se nám místo na gerontopsychiatrickém oddělení, nabízím vám jej, jak jsme se domluvily."
Heeej, málem jsem se posr... po tom telefonátu! 
Dream it - do it! 
"Maříková... už se známe z kuřáckýho koutku... ano, já jsem ta hlasitá... ne, nemám zkušenosti s gerontopsychiatrií... pár klientů s demencí jsem již v péči měla... ano, inteligenční deficit vím co je...ne, nebojím se... aha, kouše jo? Dobře, děkuju..."
Prvních pár dní bylo opravdu zajímavých. 
Každopádně pro mne to byl "příchod domů".
To bylo to "ONO!"
Klienti žili každý ve své realitě a bylo zajímavé pozorovat jejich střetávání se. Každý měl svou superschopnost. 

Každopádně vy, kteří se vyžíváte v "nechutnostech" tak jako já, stolice, zvratky, moč a jiné tělní tekutiny vám nevadí a jste schopni brát věci s nadhledem a humorem, vy si to teď vyloženě vychutnáte! 

Dobře. Jdu na ty superschopnosti.
Takový Avengers prostě. Nebo jako z tý pohádky, jak je tam ta písnička:
"Ten umí to a ten zas tohle.."

Jeden uměl perfektně rozmazávat vlastní exkrementy po dlaždičkách. Druhej si uměl nadělat do kalhot vždy v tu nejmín vhodnou dobu - třeba uprostřed oběda, nebo když mu přišla návštěva, nebo když jsme jej zrovna umyli a oblíkli mu to nejlepší oblečení. Jak naschvál prostě. Jedné paní neustále vypadávala protéza a obrovsky se tomu chechtala, čím víc se chechtala, tím víc vypadávala, čím víc vypadávala, tím víc se tomu chechtala, no dokonalý! 
Ta samá paní si vždy uměla odpustit střevní plyny v tu chvíli, kdy jsem se k ní sklonila při hygieně. 

Pak tam byla paní s inteligenčním deficitem, která měla perfektní zvyk: Vždy uprostřed chodby zahlásila: "Musím na velkou!" Na to konto jí říkám: "Tak jdi!" Ona se otočí a jde, nejdřív rovně, pak je vidno mírné zpomalení a vybočení ze směru z důvodu podsazení pánve, na to konto se dostaví kachní chůze doprovázená slovy: "Sestro! Já se pos**la!" 

Nebylo to ale jen o hovnech samozřejmě....

Byla obrovská zátěž, sranda i fascinace pozorovat, jak se někteří lidé dokáží z minuty na minutu vrátit do vzpomínek a prožívat je jako přítomný okamžik.

To se nám takhle jednou paní K. probudila a zahlásila: "Dnes mám narozeniny!" (fakt neměla) Na to konto se jí ptáme: "A kolik ti je?" "Patnáct!" (85)

Nedalo se nic dělat. Důchodkyni jsme vyzdobili jídelnu do narozeninových dekorací a společně jsme oslavili její patnácté narozeniny.

Samozřejmě to nebylo vždy veselé, někdy se jiná klientka probudila a zahlásila, že musí na pohřeb svého manžela, který včera zemřel. (ve skutečnosti před pěti lety) a tak s ní celý den držíš smutek s tím, že pohřeb byl odložen z důvodu špatného počasí a čekáš zda se zítra probudí do lepšího rozpoložení.

Zamilovala jsem se.

Šéfová se smála pokaždé, když mne potkala se slovy: "Vy nám úplně kvetete paní Maříková!"

A já fakt kvetla. Každý den víc.

Měla jsem dokonalou partu kolegů, všichni měli obrovské nasazení pro toto povolání.

Měla jsem ty nejkouzelnější, nejroztomilejší a nejsrdečnější klienty pod sluncem.

Klienti se stali mými zlatíčky, miláčky a celé oddělení se stalo mou rodinou.

Od té doby následovalo nespočet problémů i nádherný zážitků, pláče

i smíchu.

Neshod s kolegy a i obrovské lásky k nim.

Stejně jako v každé práci to nebylo každý den růžové, ale vždy jsme problém vyřešili a stejně naladěni pokračovali dál.

A zároveň se mi splnil další velký sen!

Rok po tom, co jsem nastoupila na Gerontopsychiatrické oddělení, zaměstnavatel dovolil, abych pod jeho křídly mohla dále studovat. Studium. To je něco, co v mém životě hraje obrovskou roli. Vzdělávat se, učit se novým dovednostem a novým pohledům na zajetá paradigmata, to mne nikdy nepřestane fascinovat.

Nastoupila jsem při zaměstnání do školy a začala studovat obor Gerontopsychiatrie ♥️

Absolutně mne to uchvátilo. Ve škole jsme se věnovali nejen teoretické výuce - "Co je Alzhemerova demence apod.." ale zároveň s tím jsme se učili praktické kroky, jak s klienty pracovat tak, abychom zachovali či navýšili jejich vnitřní klid a spokojenost.

Škola Gerontopsychiarie se pro mne stala spíše školou osobnostího vývoje.

Zvědomila jsem si, jak moc je důležité zachovat osobnost každého klienta. Umět ji ocenit, respektovat a podporovat.

Zvědomila jsem si, že je možné v této práci fungovat na principu bezpodmínečné lásky a přijetí člověka na všech úrovních jeho bytí.

V překladu: Pokud má klient tendenci si svůj oběd nejprve rozmazat po obličeji, zalít čajem a pak si to teprve plnými dlaněmi soukat do pusy. - Co je mi do toho? Je to jeho věc. Jeho jídlo. Smí si s ním dělat, co uzná za vhodné.

Přestala jsem mít tendenci všechny a všechno opravovat k obrazu svému. Pochopila jsem a plně jsem začala důvěrovat svým klientům.

Ono se to zdá jako maličkost, ale věřte, že pouhé rozmazání si jídla po obličeji zajistí sestře půl hodiny práce na víc. Půl hodiny, kterou nemá, protože do toho dalších deset klientů potřebuje na záchod. HNED. Doktor si vzpomněl, že zrovna přijde na vizitu. A dcera urgentně chtěla vzít maminku na zmrzlinu a nemůže(!) jít se zamazaným obličejem natož oblečením. A co je to za péči, co tady děláte?! Vždyť se o ty lidi vůbec nestaráte!

Práce na Gerontopsychiatrii vyžaduje především trpělivost, kterou hladová a unavená sestra s plným močovým měchýřem a lokty od hoven prostě občas ztratí. A je to v pořádku. Je to naprosto přirozené. Důležité je, zvědomit si to.

A já se učila. Zamilovala jsem se při studiu do své práce víc než kdy dřív a obrovsky bolelo, když mé ideály nebylo často možné převést do praxe.

Jo... unavená, hladová s plným močákem a lokty od hoven totiž nikdy není jen jedna sestra, ale většinou všechny co jsou zrovna na šichtě.

A vysvětluj takové sestře, která má ještě v soukromém životě starostí nad hlavu, že má babičku nechat rozmazat si oběd po obličeji, když se jí zrovna chce.

Taková sestra ví, že na to není čas. Že máš pravdu ale nechce a nemůže ze svého pohledu věnovat další půl hodinu přemlouvání, mytí a převlíkání, jen proto, že to Maříková chce.

Tohle mi taky trvalo dlouho.

Pochopit, že ne vše je možné převést do praxe. Že jediným řešením je najít rovnováhu.

Tu rovnováhu se mi podařilo najít v podobě denních maličkostí, které v závěru začaly mít obrovský dopad na mé fungování v práci.

Po dokončení studia Gerontopsychiatrie jsem se dostala mnohem dále nejen v profesní rovině, ale i v rovině osobnostního rozvoje. Začala jsem více respektovat a chápat povahy lidí okolo sebe. Začala jsem více respektovat a chápat samu sebe.

Psychologie jako taková je úžasná a když jí člověk každý den malými krůčky začne převádět do praxe, pak se dějí zázraky.

Z příběhu se stala taková pohádka, co?

Nene... tohle není pohádka.

Čistá realita.

A jak to tak v tej realitě bejvá...

Život není jen duha a jednorožci.

Život nás často vystavuje situacím, ve kterých je možné si začít myslet, že jsme úplně v prdeli. Já tyto situace vnímám jako zkoušky, které nám umožňují růst jako osobnosti.

A jedna taková zkouška mne čekala...

...a o tom zase příště...