2/5 Maříková v Německu

... nerozumněla jsem ani slovo

Byla jsem naučená žít v krabicích.
Jak jsem již psala, neměla jsem doma žádné zázemí a proto jsem již zhruba dva roky měla permanentně sbaleno.
Dobalit ten zbytek tedy trvalo jedno odpoledne a já byla připravená na dobrodružství.
Do Německa jsme se stěhovaly tři spolužačky ze zdrávky. Neměly jsme absolutně tušení, co nás čeká, věděly jsme jen to, že budeme bydlet společně v jednom bytě přímo v práci a že já, jakožto nepojízdná bez auta, budu pracovat v tom zařízení, kde máme byt, naproti tomu ty dvě spolužačky, které auta měly (a tudíž se střídaly), budou dojíždět do domova důchodců vzdáleného asi 20km.
Bylo 01.07. 2014 ráno a vyrazily jsme na cestu. Všechny tři šťastné, natěšené, namotivované.
140km uteklo jako voda.
Úsměv nás přešel, když jsme podle navigace dorazily na místo určení.
Důchoďák byl krásný, o tom žádná, šéfová byla milá a srdečně nás vítala, o tom taky žádná.
Problém byl, že jsme tak trošku nikdo nerozumněl.

Ještě, že tam byli ti Slovácí. Zjistili jsme, že nebudeme bydlet jen my tři spolu, ale byt s námi bude sdílet i sympatický slovenský pár.
A ty vám německy šprechtili, co vám budu. Obrovsky jsme je obdivovaly.
Rukama, nohama a slovákama jsme se tedy nějak domluvily a ubytovaly.
Byt byl dokonalej.
Tři pokoje. Kuchyň, společenská místnost, balkón - no dokonalost sama.
Spolužačky si vzaly společně jeden ze dvou velkých pokojů. Slovenský pár ten druhý velký pokoj. - jop, nebyla jsem oblíbená, se mnou nikdo bydlet nechtěl - a já vyfásla ten nejmenší pokojíček vzadu. 

A to vám bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. 
Každopádně. Další den následovala ranní šichta. Dospat jsme nemohl nikdo a obrovsky jsme se všichni těšili a zároveň i báli.
Ačkoliv oba slováci byli přiděleni do stejného zařízení jako já, tudíž bez dojízdění, nebyla to výhra, protože v rámci přípravy na německý kurz nás rozdělili na odlišná oddělení, abysme neměli možnost se dorozumívat jinak než německy.

První den jsem koukala jak vyvoraná myš. 

Na to, že tato hláška měla v českém důchoďáku obrovský úspěch, tak v Německu a německy nepřinesla kýžené ovoce.
Taková mladá nervózní byť namotivovaná blondýnka co nerozumí řeči nikoho moc neoslní.
Co jsem ale měla v rukávu byla praktická stránka věci. Takže jsem se rozhodla předvést.
Díky praxi z důchoďáku - brigádně - a nemocnice - praxe na zdravotní škole - jsem měla laťku vysoko a tudíž jsem i přes jazykovou bariéru během týdne ukázala, že sice moc nerozumím co mi říkají, ale zato mám zlatý ("český") ruce. 
Získala jsem si je. Některé spolupracovníky. Ne všechny samozřejmě. Někteří na mne stále pohlíželi velmi z výšky a s velkou nedůvěrou.
Byli tam ale i osobnosti s obrovským srdcem, kteří mi pomáhali a byli ohleduplní.
S tou řečí to bylo vážně špatný.
Myslela jsem si, jak jsem hustá. Jedničkářka. Němčina mi vždy na škole šla.
Ale ta realita, kdy na mne všichni mluvili nějakou zvláštní hatmatilkou (dialektem), se od představy lišila diametrálně.
Jasně, že jsem pochopila "Přines, odnes, napít, najíst, hygiena, tenhle pán, tato paní..." ale odpovědět, zeptat se, podat informaci nebo porozumnět něčemu nad rámec... To bylo obrovsky těžké.
Připadala jsem si chvilkama tak neschopná a k ničemu. Ztracená a zbytečná. Jeden den jsem se litovala a druhý den jsem byla připravená ukázat, že nejsem přece žádnej blb a zvládnu to! Střídalo se to jako na běžícím páse a já byla sama ze sebe zmatená. Nevěděla jsem, zda jsem si nevzala až moc velké sousto na to, abych jej zvládla...
Každou noc jsem usínala s němčinou v hlavě. Nerozuměla jsem těm snovým hlasům. Bylo to, jako by se mi v hlavě opakovalo vše, co jsem za ten den slyšela.
Naštěstí jsem na to nebyla sama. Po večerech jsme se všichni na bytě scházeli na balkóně a popíjeli to, co zrovna bylo po ruce. Naše soužití fungovalo zezačátku skvěle a všichni jsme si užívali nově nabyté svobody,pocitu samostatnosti a dospělosti. 

V podstatě mi ty večery vynahradily to, co jsem si vysnila od vysoké školy, na kterou jsem neměla finance. 

Postupem času se událo několik důležitých milníků:

1. Rozmluvila jsem se. Ze základní a střední školy jsem si s sebou nesla slušnou slovní zásobu a znalosti gramatiky. Po měsíci jsem jakžtakž začala chápat dialekt a po třech měsících jsem začala šprechtit jako by se nechumelilo. 

2. Naše parta se rozpadla. Jedna ze spolužaček ze střední mne přestala brát a začala jsem jí lézt na nervy. Což se projevilo na mém vztahu s tou druhou spolužačkou. (Jop, ve věku kde jsem teď mi/nám přijde absolutně zcestné říct: "Hej, mám zakázáno se s Tebou bavit." Ale tenkrát to byla realita a v 18ti letech člověk nemá moc nadhled. Slovenský pár se rozdělil, protože slečna se po konci prázdnin vrátila na vysokou školu a tudíž jsme na bytě zůstali v tomto složení: Dvě slečny zalezlé v pokoji. Slovák zalezlý v pokoji bez přítelkyně koukajíc na filmy. Maříková v nejmenším pokojíčku - sama a nešťastná poslouchajíc slavného Ektora. (Ještě, že jsem byla sama v tom pokoji, tam jsem poprvé zjistila, co to znamená být opravdu sama a začala nacházet samu sebe.)

3. Do Německa začal jezdit princ na/v bílém koni. Doslova.  (o tom napíšu extra příběh, to vám je prosimvás taková romanťárna.)

Nutno podotknout, že jsme v té době všichni dojížděli každý čtvrtý týden do města Bayereuth do školy, kde jsme se "dovzdělávali". Všichni čtyři jsme měli hotovou střední zdravotnickou školu a toto vzdělání nám mělo doplnit rozdíly mezi českou a německou výukou, abychom byli připraveni na praktickou stránku věci.
Během školy jsme fungovali v práci na pozici "ošetřovatel/ka" a po úspěšném dokončení vzdělání nás čekala pozice "Fachkraft" - česky zdravotní sestra/vedoucí směny.
Během toho jsme tři dny v týdnu po práci docházeli v místě bydliště na německý kurz, který nás připravoval na zkoušky úrovně B2, což je úroveň jazyka nutná pro profesi zdravotního personálu v německu.

V říjnu, tedy v době, kdy jsem stále ještě měla fungovat jako ošetřovatelka, mi byla z důvodu nedostatku personálu svěřena předčasně pozice zdravotní sestry.
Na jednu stranu jsem se cítila moc šťastně a důležitě. Na druhou stranu to bylo obrovsky těžké.
Některé ošetřovatelky/ošetřovatelé nebyli sto rozdýchat, že jim dělá vedoucí směny 18ti letá češka, která není v baráku ani půl roku a nemá hotové německé vzdělání. Pro mne bylo obrovsky těžké si získat jejich respekt.
Ne, že bych se chtěla chlubit... ale povedlo se mi to. Stálo to hodně úsilí a odvahy, ale nakonec pochopili, že si na nic nehraji, nýbrž, že opravdu rozumím svému povolání, jsem pracovitá a chytrá.
Když jsme v prosinci všichni úspěšně složili zkoušky a již oficiálně získali v práci pozici, kvůli které jsme do Německa přišli, událo se několik organizačních změn.
Obě spolužačky se společně přestěhovaly do města, kde pracovaly. Já a Slovák jsme se přestěhovali do městečka vzdáleného 10km od práce a dojížděli. On autem, já vlakem. Společně, když to šlo, většinou nám to směny neumožňovaly. 

A nastal dloooouhý rok.
Rok, který formoval mou osobnost.
Začala jsem chodit do fitka, chodit na procházky a někdy jsem trávila čas s novými německými přáteli. Ve svém volnu jsem vlakem jezdila do Čech za svým princem a vše se zdálo dokonalé. A bylo i nebylo. 90% času jsem trávila sama. Samota s sebou nese zrcadlo. A já jsem moc vděčná, že jsem měla možnost pohlédnout sama do sebe a zjistit, kdo doopravdy jsem.

Profesně nejdůležitější organizační změna byla ta, že jsem musela přejít v práci na jiné oddělení. (Tak to prostě chodí - doděláš školu, začináš odznova) A tak jsem se z 2. patra přesunula na 1. patro. A to je obrovsky důležité, protože právě tam bylo několik klientů s psychickým onemocněním.

Alzheimer, stařecká demence.. a jedna úžasná paní s inteligenčním deficitem. A nepřeháním, když napíšu, že jsme se do sebe zamilovaly. 
Milovaná paní R. se zasekla někde v době, kdy jí byly tak čtyři roky. Milovala své plyšáky, barevné nehtíky... a mne.
Když jsem přišla do práce a ona byla vzhůru, už na kilometry křičela: "EŽŽŽÍ!!" - Ange - a já jí musela nejdřív jit obejmout a dát pusinku.
No a to je z bydlení v Německu asi vše. 

Když jsem si po svém krásném a náročném roce, kdy mi vypršela smlouva a já jí neměla v plánu produžovat - páč jsem se moc chtěla vrátit do Čech za svým princem, hledala práci v Německu v příhraničí, mou podmínkou bylo Gerontopsychiatrické oddělení.

A o tom zase příště.
S láskou.
Angelika - Eží! ♥️