Pětihvězda na kolech

...aneb důvody, proč NEjezdit na dovolenou karavanem, které vám instáč ani google nepoví

Jakožto hustá influencerka (🤣 číst s nadsázkou prosím 🤣) jsem vás dva týdny na sociálních sítích zásobovala supr čupr fotkama z naší záříjové dovolené 👌

Většina fotek byla bez popisku, prostě jen zachycení míst a situací.

Bylo to schválně prosimvás.

Byl to takovej můj test.

Jsem chtěla vědět, zda ve vás opravdu takovým jednoduchým sdílením vyvolám dojem, že ta dovča byla skvělá.

No... a fakt, že jo. Možná si několik z vás všimlo, že mé sdílení je strohé oproti normálu, že je to celé takové osekané a možná jste si mysleli, že je to tím, že jsem během dovolené omezila telefon a vlastně byste měli pravdu.

Ať je to, jak chce, hlasování v anketě v příbězích ukázalo, že dojem skvělé dovolené jsem vyvolala a že vás zajímá, jak to tedy doopravdy bylo.

Tak tady to je. Naše zmrvená dovolená bez cenzury. Nasurovo. Reálně. V karavanu 🤣

Celý ten úsměvný příběh začíná už týden před dovčou.

Šli jsme s Honzíkem na večeři a povídali si právě o realizaci naší dovolené.

Já jsem si moc přála pronajmout karavan a projet Evropu, zato Honzík z toho nápadu odvařenej nebyl.

Dostalo se i na otázku vylučování. 🤣

No tak si to představte. Sedíte se svou drahou polovičkou v restauraci na terásce, užíváte si dobré jídlo, zapíjíte to pivem a řešíte hovna. Doslova. 🤣

Asi takhle:

"Hele a kam budeš srát?"

"No tak v tom karavanu bude záchod."

"No ale ten se pak musí vynést, ne?"

"No jo, musí se vynést, však je chemickej. Já bych ho ale spíš využívala jako nouzovku. Však vysrat se můžu i v lese žejo."

"No to tě chci vidět, jak ve dvě v noci, až to na tebe přijde, půjdeš srát do lesa."

"Prosimtě, co si to o mě myslíš? Já nejsem žádná primadona, to zvládnu levou zadní."

...

Hovna nehovna. Pronajali jsme ho. Ten karavan. S tim chemickym záchodem.

Honzík je totiž takovej hodnej chlap, co mi plní přání. No a páč jsem si ten karavan moc přála...

"Ange, já na tohle moc nejsem, úplně mě tím vytáhneš z mé komfortní zóny, ve které jsem spokojenej..."

"Honzo, proboha! Život začíná tam, kde končí komfortní zóna! To dáš."

Přišel den D.

Dovolená.

Vstali jsme v 5 ráno a vyrazili směr Praha, kde jsme měli objednaný obytný přívěs.

Výbava na dovolenou čítala celkem tři krabice.

1. krabice - moje oblečení

2. krabice - Honzíkovo oblečení

3. krabice - nádobí, čaj, kafe, batoh, knížky, deky a samozřejmě..... HAJZLPAPÍR👌😁

plus pytel s dřevěným uhlím (páč k tomu karavanu máme pronajatej i gril)

plus pytel s ložním prádlem

plus moji plyšácí

Byla jsem připravená na všecko. Fakt! Jsem si to alespoň myslela 🤣

Dorazili jsme do Prahy.

Pán z půjčovny nám letem světem vysvětlil, jak se napojuje přívěs na kouli, jak se doplňuje voda, vynáší záchod a ostatní důležitosti.

Odjížděli jsme zmatení jak ty lesní včely.

Pán za to nemoh. Měl tam frmol.

To pouze potvrdilo mé dogma - "Vidíš?! Všicí si pujčujou karavany a obytňáky, tak to nemůže bejt špatný!"

(Později jsem zjistila, jaká je to blbost. Opět jsem si připomněla, že co dělaj všichni neznamená, že je dobrý pro mne - v tomto případě tedy pro nás.)

Vyrážíme na cestu.

Stanoviště č.1 - Kolín nad Rýnem (Německo) a následně Amsterdam (Nizozemsko). Jasně, neeejni problém.

Na benzíně jsme zastavovali na jídlo a já zároveň vybalila celý ancábl našich věcí. Byla jsem nadšená, zabydlovat se, to je prostě moje.

No... a pak se ukázalo, že problém byl. V kilometrech.

Takže do Kolína jsme nedojeli, protože už jsme byli na cestě od rána a byli jsme dost unavení, takže jsme v noci, po ujetých 813 ti kilometrech s třinácti set-kilovým přívěsem na kouli a po čtyřech tankováních stavěli někde poblíž řeky Rýn u německého Dortmundu na takzvaném Stellplatzu (to jsou velká parkoviště, kde lze bezplatně nebo za malý poplatek parkovat s obytným vozem či karavanem) - to, že na tento platz nemohou karavany jsme zjistili až po probuzení a přečtení cedulí. Nevadí.

DŮLEŽITÝ FAKT Č.1

Nikdo nás nevyhodil, takže vše v pohodě.

Frčíme tedy dál, rovnou do Amsterdamu. Já byla tedy poměrně nešťastná, protože se nekonala romantická snídaně u Rýna... páč tam nebylo kde zaparkovat.

Takže brečím. Protože Rýn... a Honzík to bere s nadhledem a humorem jako vždy... je to frajer.

Po druhém tankování ten den, docházíme k závěru, že bude lepší vypnout klimatizaci, protože se nám díky karavanu zdvojnásobila spotřeba.

Dorážíme do Amsterdamu odpoledne po předchozím telefonátu do kempu a ujištění, že mají volné místo.

Necháváme karavan v kempu

(sundáváme - čtěte Honzík sundává - přívěs z koule, vymontováváme - Honzík vymontovává - čtyři nohy pro stabilitu, zapojujeme - opět to odnáší Honzík - elektřinu přes prodlužovák, otevíráme okna na mikro ventilaci - ano! OtevírámE - jsem se taky zapojila 😁 a zatahujeme síťky proti hmyzu)

a vyrážíme hromadnou dopravou do města.

Amsterdam byl super. Dali jsme si pár piv, prošli krámy, dali si večeři u vody a frčeli zpět. Joooo a ty prostitutky v těch výlohách v tej červenej uličce jsme viděli! Ty na naši návštěvu asi jen tak nezapomenou, protože jediná Maříková měla tak blbej nápad - natočit si je - takže se všechny s křikem schovaly a bylo po prdeli. 😁

Večer v kempu jsme si u kávy řekli, že s tim karavanem je to takový celý asi poměrně složitý. Ale nijak jsme nepropadali panice, však zatím to nebylo tak zlé.

Jeeej no my jsme vůbec nevěděli co nás ještě čeká.

Den třetí.

Vyrážíme směr Francie. Máme tři styčné body.

1. Vesnice Étretat s nádhernými skalisky přímo u oceánu

2. Zámek Saint Michel

3. Paříž

Poučeni předchozími nezdary jsme věděli, že do Étretatu, který je od Amsterdamu vzdálený 603 km nemůžeme dorazit ještě ten den, takže jsme velmi chytře zvolili zastávku u Lamanšského průlivu. Opět jsem aktivně během cesty hledala již zmíněný Stellplatz a také jej našla - teprve, když jsme někdy okolo jedenácté večer dorazili na místo, jsme zjistili, že se na něj ani za živýho Boha nemůžeme vejít, protože je opět určen pouze pro obytné vozy a na karavan s autem už tam nezbývalo místo.

Takže jsme udělali to nejlepší, co nás napadlo. Karavan jsme od auta odpojili a zaparkovali tak, abychom nikomu nepřekáželi. Může se to zdát jako skvělé řešení. A vzhledem k okolnostem také bylo. Ale. Po odpojení přívěsu od auta a tím samozřejmě i od elektřiny jsme zjistili, že:

A) nenahřejeme bojler

B) to vlastně nevadí, páč bez elektřiny stejně nejde pustit voda

C) lednička se odmrazuje

D) nerosvítíme si

Z toho to poslední byl ten nejmenší problém. Zkažené párky a smradlavý mlíko v ledničce bychom také přežili ve větší pohodě, kdybychom alespoň nebyli tak zpocení po dni stráveném na cestě ve 30ti stupních bez možnosti se vysprchovat.

Vono by to taky nevadilo, kdybychom si právě kvůli tomu nebrali karavan s koupelnou žejo....

Nevadí. Hold jsme si zasmradili povlečení a s vidinou lepšího zítřku jsme spokojeně padli za vlast.

Ráno jsme snídali na pláži. Při začínajícím přílivu. S rackama. Oceán v Lamanšským průlivu je neuvěřitelně špinavej, takže plavky, ve kterých jsem snídala, byly poměrně k ničemu.

Ok, nevadí. Balíme. Zapojujeme karavan (Honzík zapojuje) a frčíme dál. Směr Étretat.

Konverzace v autě:

"Zlatí, máš nějakej ten Stellplatz nebo parkoviště u toho Étretatu?"

"Jasně, hele tam je takových parkovišť, takovýho místa, tam je všude kde zaparkovat. Tam to s karavanem nebude problém."

"A seš si tím jistá? Víš, že Google může zkreslovat jo?"

"Prosimtě, zlatí, myslíš, že jsem snad hloupá? Když říkám, že tam zaparkujem, tak tam zaparkujem."

"Ok."

No jo... parkoviště, tam bylo. Na mojí obhajobu, bylo faaakt dostatečně veliký, to jo. Akorát k němu vedla tak úzká ulička do kopce, ohraničená z obou stran zdí, že zajet tam s karavanem prostě nebylo možný.

No představte si tu situaci. 4,5 metru má auto, 6,3 metru má karavan. Před námi kolona, za námi kolona. Všechno do kopce. Venku 33°C. A navigace říká: "ostře doprava" s tím, že vpravo je ulice široká cca 2m ohraničená domy z obou stran a lomí se o více než 90°.

Bylo nám jasné, že tam se prostě nemůžeme zlomit. Honzík jel rovně a obracel se na mě s otázkou, zda mám plán B??

Jasně, že jsem ho měla. Nejsem přece hloupá.

Říkám "Hele, když pojedeš rovně, tak podle Googlu je po pravé straně další parkoviště."

No... bylo tam. Takový hezký parkoviště na srázu. Takže. Vyjeli jsme ten kopec a stočili to na parkoviště po pravé straně. Už to vypadalo, že máme vyhráno. Akorát, že...

Parkoviště bylo zařízeno způsobem, že při vjezdu na něj byla kolmo vlevo zaparkovaná jak osobní, tak obytná auta. Taková dlouhá nudle na kopci na kraji srázu s asi 30ti parkovacími místy z nichž asi tak 27 bylo obsazených. Ta tři volná nebyla vedle sebe. Třešničkou na dortu bylo, že to parkoviště se nedalo projet. Na konci uličky se auto pro výjezd muselo otočit a jet zpátky. Tak. A nám to najednou došlo v půlce parkoviště s konvojem čítajícím 10,8 metru. Když jsme zjistili, že to neprojedeme a že tam prostě nemáme možnost, jakkoliv zaparkovat. Udělali jsme to jediné, co nám zbývalo. Odpojili jsme karavan s vidinou, že jej otočíme pro výjezd a když se poštěstí, třeba i zaparkujem na volném místě. Ten přívěs vážící 1,3 tuny s délkou přes šest metrů. Karavan ostatně také udělal to jediné, co mohl a tažen gravitací se rozhodl, že z toho srázu prostě sjede.

33°C - připomínám. My oba zpocení až na prdeli. Držící obytný přívěs všemi silami a při každém uvolnění brzdy ten parchant stejně chtěl spáchat sebevraždu. Takže jsme nakonec na kraji srázu zůstali vyčerpaně stát, křečovitě držíc brzdu karavanu a neschopni ho otočit nebo zapakovat. Za náma kolona. Okolo nás spousty zvědavých turistů. Tohle ještě neviděli. Chápu.

Ale protože máme štěstí na hodné lidi, připojili se k nám tři pánové, kteří nám pomohli karavan zaparkovat na jedno z volných parkovacích míst. To byla fakt úleva.

Tak jsme tomu karavanu koupili pakovací lístek. Nechali ho tam stát a jeli autem hledat nějaké bezpečnější místo pro jeho zaparkování. Dokonce jsme se jeli podívat na původní parkoviště, které jsem vybrala a zjistili jsme, že je kompletně plné a vytočit se na něm s přívěsem by bylo nemožné.

Tak jsme to nakonec zakempili v kempu. Nic jiného nám nezbývalo a měli jsme štěstí na volné místo pro karavan. Kemp byl od Étretatu 5minut jízdy, takže skvělá volba. Zaplatili jsme si tedy noc v kempu a jeli zpět na parkoviště zapřáhnout karavan.

Vtipný moment byl, když jsme projížděli tou úzkou uličkou parkoviště a uhýbali odjíždějícím autům, načež jeden hodný pán stáhnul okénko a říká nám:

"No place, no place for parking."

Na to Honzík odpovídá: "I know. I have to go there. Because i have Caravan there."

Pán nechápal a my se mohli hystericky potrhat smíchy.

Zaparkovanej byl skvěle, takže se jeho sebevražedné sklony již neprojevili a po připojení na kouli jsme jej bez obtíží vyvezli.

Příjezd do kempu na druhý pokus s karavanem nám daroval novou zkušenost.

DŮLEŽITÝ FAKT Č.2

Karavanisté a turisté s obytným vozem NECHVÁTAJÍ.

Jsou to velcí učitelé trpělivosti. Nevadí jim, že svými vozy zatarasí vjezd do kempu. Velmi zkušeně si povídají na recepci a vytvořením dlouhé kolony elegantně zmaří možnost jakéhokoliv posunu.

Takže. Opakuji - 33°C ještě stále. My dva dny nemytý. Zpocený. Špinavý od snahy neposlat obytný přívěs v hodnotě přes půl míče ze srázu. Sedíme v autě a čekáme až si vážení turisté vyřídí pobyt v kempu. Tři čtvrtě hodiny. Nevadí.

Hurá. Parkujeme karavan. Vytahujeme kovové nohy, sundáváme přívěs z koule, napojujeme elektřinu, otevíráme okénka na mikroventilaci... stále stejná písnička. S bonusem. Dostali jsme asi to nejmenší možné místo a kvůli snazšímu odjezdu pro další den parkujeme karavan z kopce. Že to je přespříliš zjišťujeme, až když jsou všechny procedury u konce a ani jeden z nás nemá chuť karavan dál jakkoliv přemisťovat.

Smířeni s tím, že budeme v noci spát s většinou krve nalitou do hlavy sedáme do auta a jedeme zaparkovat na sráz, páč už máme přecejen koupenej ten parkovací lístek žejo.

Parkujeme na srázu a vydáváme se na procházku k oceánu, podívat se na ty skaliska, kvůli kterejm tu vlastně jsme.

Procházku zpestřuji hysterickým brekem a střídám jej s dětinským fňukáním. V mezičasech doplňuji svůj přednes o hlášky typu:

"Takhle jsem si to nepředstavovala." "Promiň, zlobíš se?" a nezapomněla jsem ani na klasiku: "Máš mě ještě rád?"

A Honzík, ten klidnější z nás dvou, se mě jemně, s upřímným překvapením ve tváři dotazuje, zda si z něj dělám prdel a jestli chci zabít hned anebo až potom. Nezapomněl ani na klasiku: "Já jsem ti to říkal."

Přicházíme k oceánu a stres z nás opadává. Necháváme se okouzlit. Takovou nádheru jsme nečekali. Trávíme několik nádherných hodin procházkou po pobřeží, koupáním v ledovém oceánu, jídlem v restauraci a den zakončujeme pozorováním západu slunce a děláním kravin na kamenné pláži.

A říkáme si, jak jsme rádi že tu jsme. A zároveň si uvědomujeme, že být tu bez karavanu by pro nás bylo mnohem...mnoooohem snažší.

Po příjezdu do kempu se jdeme konečně osprchovat do společných sprch z nichž odcházím s menší svalovou horečkou po ukázkové gymnastice při níž jsem se snažila sprchovat své nejen horní, ale i dolní partie. Což se zdálo nemožné vzhledem k umístění sprchy. Byla vysoko, bez hadice a s malým proudem a já fakt nechápu, jak si v takové sprše má žena umýt co potřebuje vzhledem ke stavbě těla... No nic, konečně jsem využila sprchu v karavanu. Takže jsem byla dvakrát osprchovaná, čistčí než nejčistější a nasraná. Následně přesouváme polštáře na opačnou stranu postele, aby se nám krev nalejvala do nohou místo do hlavy a usínáme po náročném dni.

Další den vyrážíme k zámku Le Mont - Saint Michel vzdáleného 242km. Vzhledem k brzkému výjezdu dorážíme do cíle po poledni. Na začátku cesty ke zmíněnému zámku objevujeme parkoviště pro obytné vozy i karavany a zažíváme naprosto pohodový den. Procházka po pláži, po nádvoří, pivečko a vínečko v kavárně... prostě pohoda.

Na parkovišti je místa dost, takže necháváme připojené auto ke karavanu, večer máme teplou vodu a vaříme si na plynu. Já špagety s kečupem, Honzík poctivou domácí polívku z pytlíku. 

Spokojení jako želvy uléháme do postele a pro kompletnost se zhádáme kvůli tomu, na jakou stranu od zámku vychází slunce, páč mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než si ráno přivstat a jít se na východ podívat. Honzík, nechápajíc mé skvělé orientační schopnosti se doslova drží za hlavu a ptá se, zda mi dochází, že další den vyrážíme do Paříže vzdálené 360km s konvojem čítajícím přes 10 metrů a zda nejsem názoru, že by bylo lepší, aby se na tu cestu spíše pořádně vyspal.

Usínáme nasraní. S vypnutými budíky. A po probuzení zjišťujeme, že je zataženo a prší, tudíž bychom si východ slunce opravdu moc neužili. Přijímám realitu a vyrážíme do Paříže.

Klasicky po cestě hledám na Googlu nějaký Stellplatz nebo parkoviště, kde bychom mohli odstavit náš příbytek. Hrdě oznamuji, že jsem jich našla spoustu, že nebude problém v tej Paříži s tim karavanem zaparkovat, páč podle Googlu je všude nějakej parking. Načež Honzík zastavuje auto na benzíně, chopí se telefonu a začne hledat parkoviště sám. Nachází tři velká parkoviště. Takže máme plán A i B i C. Hurá, to bude hračka. Dorážíme k prvnímu parkovišti. Je krásné. Čisté, prostorné, jen zpola plné. A se závorou pro kontrolu výšky vozidla, kterou se nám úplně nechtělo srážet tim karavanem v hodnotě přes půl míče.

Vyrážíme k parkovišti číslo dvě. Unavení, hladoví a zpocení. Navzdory přeháňkám se totiž teploty drží na krásných 28°C a místo toho, aby se vzduch vyčistil je čím dál větší dusno. A doprava se hýbe pomalu. Ale věříme navigaci a dovolujeme jí, aby nás vedla. Zmíněná navigace ale netuší, že jsme si za auto napojili obytný přívěs, a tudíž nás vede úzkými uličkami přes sídliště. Vystupuji z auta a doprovázím karavan pěšky, abych mohla v případě potřeby zakřičet na Honzíka, kdyby byl moc blízko zaparkovaným autům. Jsem připravená chránit cizí vozidla vlastním tělem a odolávám francouzským (asi) nadávkám od dámy jedoucí v autě za naším konvojem, která si asi myslela, že jsme na to sídliště přijeli schválně. No... s mojí angličtinou, jejíž nejlepší věta je: "Sorry, i have Caravan." jsem jí bohužel nedokázala přesvědčit o opaku.

Když jsme konečně opustili úzké uličky a radovali se, že žádné vozidlo nepřišlo k újmě, zahlásila navigace: "prudce doprava", načež jsme se do toho prava alespoň podívali a usoudili, že na to prostě nemáme nervy. Ještě jedna úzká ulička a hrozilo nám psychické zhroucení.

Našla jsem na internetu kemp. Vyjeli jsme z Paříže a za částku, jež by zaplatila čtyřhvězdičkovej hotel s parkováním i snídaní jsme zaparkovali karavan, připojili jej na elektriku a kontrolovali zásobu toaletního papíru, páč jsme zjistili, že na záchodech žádnej k dispozici není. Ale byli jsme fakticky šťastní. Hladoví, zpocený, vynervený, ale v pořádku, a to bylo důležitý.

A páč už bylo 8hodin večer a my měli obrovskej hlad... Honzík navrhnul, že pojedeme do mekáče. To jsem zavrhla. "Od čeho jsme si prosimtě připláceli k tomu karavanu ten gril a tu markýzu?"

"Zlatí, vážně? Ty se chceš po celým dni ještě srát s grilem?"

"No, tak když už ho s sebou máme však jsme za jeho pronájem zaplatili. To bude hezký, romantický, uděláme si krásnej večer, opečeme si nějaký buřty, to bude paráda!"

Vyjíždíme do Lidlu. S domluvou, že budeme nakupovat uvážlivě, hlavně proto, abychom s sebou nevezli přebytek jídla, které by se v těch vedrech mohlo zbytečně zkazit, páč, jak už jsme zjistili, lednička dostatečně nechladí ani při připojení na elektřinu z auta. Procházíme uvážlivě první dvě uličky.... a po pouhých 45ti minutách odjíždíme s plným nákupním vozíkem, udýchaní po atletickém výkonu, za který by se nestyděl ani Bolt. Ten běžec, ne to Taxi. Obchod jsme projeli křížem krážem asi třikrát, velmi uvážlivě, jak už to tak chodí, když člověk nakupuje hladovej, jsme do košíku naházeli vše, co se nám líbilo. Akorát tu rozpejkací bagetu s tim česnekovým máslem, kterou jsem si prosadila zapéct místo v troubě na grilu, jsme nenašli. Krom špízů, pečiva, brambůrek, omáček, hajzlpapíru a cukety jsme obchod opustili i s obyčejnou bagetou, kostkou másla a česnekovým kořením. S mým příslibem: "Lásko, já ti udělám na tom grilu tu nejvíc nejlepší česnekovou bagetu, na tu nikdy nezapomeneš." Honzík samozřejmě souhlasil, podpořil mě slovy: "No, to máš pravdu, pokud se z ní poseru, pak na to bude vzpomínat celej kemp!"

V kempu vybaluji nákup a Honzík mezitím dostává za úkol namontovat na karavan markýzu a roztopit gril.

"To nepůjde!" ujišťuje mě po chvíli a vysvětluje mi, že drátky, které mají držet postranní tyč tím, že se uváží ke stromu, či něčemu jinému stabilnímu, sice ke stromu dosáhnou, ale pokaždé se vahou tyče a plachty přetrhnou. Neztrácím naději a vymýšlím jiný způsob vytvoření zázemí, kam neprší. Honzík na mé přání připarkovává auto blíže ke karavanu a já konce plachty markýzy přiskřípávám do obou dveří. Tím vzniká nízká stříška. Plachta, na jedné straně zachycena v kolejničkách na karavanu a na druhé straně zabouchlá do obou dvěří auta působila sice velmi útulně, ale co si budem, byla naprosto nepoužitelná, poskytovala úkryt před deštěm maximálně tak pro dva zahradní trpaslíky. Po tomto zhodnocení jsme mokrou plachtu opět sundali, přehodili přes auto, že snad druhej den na sluníčku uschne a přestalo pršet.

Rozděláváme gril.

Samozřejmě, dřevěné brikety jen tak z hovna nerozpálíš žejo... to jsme taky zjistili. Na podpal jsme tedy použili to jediné hořlavé, co bylo k dispozici - krabice.

Rozpalujem, rozpalujem a následně udíme, udíme. Sebe, ostatní kempaře, plachtu na autě, všechno. Zavíráme okna v karavanu. Čoudí to slušně. Oheň žádnej. Zapínám svítilnu na telefonu, chodím po uklizeném areálu kempu a hledám větvičky na rozdělání ohně. Honzík prohlašuje, že nejsem normální, páč i kdybych něco našla, tak to bude mokrý. Nevzdávám to, odcházím z areálu a vedle v lesíku nacházím dostatek suchého dříví a chrastí na podpal. Vysluhuji si omluvu a jsem vyslána do karavanu připravit svou supr čupr bagetu.

Polotovar bagety vyjímám z pytlíku a nožem dělám pravidelné zářezy. Do zářezů vtírám česnekové máslo (čtěte máslo posypané česnekovým kořením). Cítím hrdost. To bude parádička.

Prostírám stůl, piju víno a kontroluji oheň spolu s lajky na instáči.

Dřevěné uhlí se po půl hodině konečně rozžhavilo a my natěšeně na rošt pokládáme špízy, nakrájenou cuketu a česnekovou bagetu.

Po 5ti minutách pečení bagety na grilu se všechno máslo vylilo do uhlíků a na roštu se udělal černý škvarek. Drahý mě něžně utěšuje "Já to věděl, ještě, že jsem si pro jistotu hodil do košíku ty dvě housky."

Zpola spálené špízy zakusujeme gumovýma houskama a popíjíme výborný francouzský Sauvignon. Prostě idylka.

Na komentování událostí dne, stejně jako na úklid nemáme sílu, vše, co může zmoknout necháváme před karavanem. Absolvujeme procházku do společných sprch každý s vlastní roličkou hajzlpapíru - co kdyby náhodou - a následně padáme za vlast.

Dalšího rána vstáváme tak akorát, abychom stihli autobus do Paříže. Po zhruba 45ti minutách dušení se v masce v autobuse a následně ve vlaku, vycházíme do ulic a snídáme lívance.

Opět to byl nádherný den. Prošli jsme si Paříž, užili si výhled z Eiffelovky, obdivovali krásné památky, jedli v restauraci.... Ale nestihli jsme navštívit Louvre, a tak jsem Lízu neviděla.

Krásným zakončením dne bylo to, že jsme si na mé výslovné přání nechali ujet poslední autobus do kempu v 19:45 s mým vysvětlením: "Nechvátejme, užijme si to. Dycky se dopravíme vlakem, tramvají anebo Boltem. Nestresuj." Dopadlo to tak, že jsme se v jedenáct v noci vlakem bezpečně dopravili k Disneylandu, ale do 20km vzdáleného kempu už nic nejelo a v aplikaci Bolt nás všichni řidiči odmítli.

Taxikář chtěl tolik, kolik nás stála noc v kempu. A Honzík se na mě bůhvíproč zlobil.

Nasrání mu sice nevydrželo, zato touha spočítat finance se ho po příjezdu do kempu držela jak klíště. A tak jsme to udělali. Spočítali jsme, kolik jsme do této dovolené zatím investovali a začalo nám být poměrně ouzko. Aby nedošlo k nedorozumění: Rádi si za dovolenou zaplatíme, nemáme problém si dát drahou večeři, nebo koupit drahý zájezd, když to za to stojí. S vědomím toho, že jsme přesně v půlce dovči jsme si částku vynásobili dvěma a zjistili, že jsme si mohli 10 dní válet koule na Maledivách. A to je prosím důvod, proč jsem večer v Paříži probrečela. Bylo mi to fakt líto. Kvůli mně. Kvůli Honzíkovi. Kvůli těm penízkům, které se daly investovat líp. Kvůli tomu, že jsem od téhle dovolené očekávala svobodu. A místo toho jsem brečela, jak malá, když mi došlo, že to byla nejen špatná investice peněz, ale především času, který jsme si mohli užít mnohem kvalitněji.

Po zhodnocení možností jsme usoudili, že nejlepší bude pokračovat v naplánované cestě. Brát to optimisticky. Užít si to, jak nejlépe dokážeme. A shodli jsme se, že se zkusíme vyhýbat předraženým francouzským dálnicím a kempům, aby nám to po finanční stránce nebylo tak líto.

Další den jsme mlčky drhli gril, papírovejma utěrkama sušili plachtu vod markýzi a přebytečné dříví odnesli zpět do lesíku.

Shodli jsme se na další zastávce - Marseille - a po zapojení karavanu opět vyrazili na cestu. Nejdřív byla nálada pochmurná. Po mém příslibu, že už mě taková kokotina nikdy nenapadne a následném přeřvávání rádia svým zvučným zpěvem, Honzík zareagoval dle očekávání a slíbil mi, že se na mě už nebude zlobit pod podmínkou, že přestanu zpívat.

Na cestě jsme byli celý den s jednou větší zastávkou na benzíně, kde jsme do kanálu, vyhrazeného pro tyto účely, vylili chemickej záchod.

Okolo desáté večer jsme stále ještě na cestě a Honzík pronáší větu: "Měsíc nám svítí na cestu." Tím nevědomky odstartovává mou recitační múzu. Za chvilku už recituji Svatební košili od Erbena (..."Měsíček svítí na cestu, já přišel si pro svou nevěstu...") a to pro jistotu dvakrát po sobě, páč jí umím jen do půlky, tak aby mu to nebylo líto. Navazuji populární Polednicí, taky dvakrát - tu sice umím celou, ale pro jistotu. Na znění Vodníka už si nevzpomínám, a tak k radosti svého milého mou recitační hodinku ukončuji. :D

O půlnoci dorážíme na mnou nalezený Stellplatz u francouzského města Millau, který byl příznivý nejen svou cenou, ale i možností parkování karavanů. Spokojenost na všech frontách.

Další den vyrážíme k Marseille a těšíme se na den strávený na pláži. Dorážíme v brzkém odpoledni po ujetých 280ti km a míříme rovnou na Stellplatz, který jsem po cestě našla. Stellplatz byl nádherný, na kopci, hned vedle moře. Měli jsme z něj opravdu radost, za vjezd jsme zaplatili příjemnou cenu. Spocení a nemytí jsme měli jedinou vidinu - zaparkujem karavan a v plavkách se vrhneme z kopce dolů. Našli jsme i ideální parkovací místo.

A pak už to začalo brát jiný směr. Pár turistů s obytnými vozy na nás začali pokřikovat, že tam nemáme co dělat, že tady nesmí být karavany. Spolu s milým Francouzem, který uměl dokonale anglicky šel Honzík za správcem daného Stellplatzu a snažili se celou záležitost vyřešit. Výsledkem bylo, že jsme na místě sice mohli výjimečně zůstat, ale pouze s karavanem, zato bez auta. Což by se mohlo zdát jako dobrá alternativa, na druhou stranu, auto bychom museli nechat asi 5km od nás, protože jinde nebyla možnost parkování, a zároveň bez auta nemáme ani elektřinu, ani vodu. Vzhledem k tom, že jsme se nacházeli v části, kde nebyly restaurace, bychom byli bez jídla, bez kafe a po výlezu z moře bychom se neměli kde osprchovat.

Loučíme se tedy s vidinou dne stráveného na pláži a rozmrzele odjíždíme.

Takto to dopadá, když si lidé, kteří píšou recenze na internety, neuvědomí že karavan a obytný vůz je rozdíl. A já ty recenze poctivě četla, než jsem zmíněný Stellplatz vybrala.

Další problém se záhy dostavil - Maříková nemá plán B. Nemohla jsem najít poblíž Marseille žádný Stellplatz tolerující karavany a kempy byly nejen předražené, ale také daleko. Zhodnotili jsme pro a proti a rozhodli se, že Marseille vynecháme.

Vymýšlím tedy nový plán a volím Saint Tropez, které bylo původně v plánu až později. Dvě hodiny cesty. Honzík souhlasí, pod podmínkou, že po cestě najdu minimálně dvě parkoviště, kde stoprocentně mohou parkovat karavany. "Bez problému!" ujišťuji jej.

Po chvíli mám nejen plán A, ale i plán B. Spokojenost na obou stranách a na zmrvenou návštěvu u Marseille pomalu zapomínáme.

Dobrá nálada se ovšem kazí o hodinu a půl později, kdy se k Saint Tropez začínáme blížit.

Ještě si dovolím na minutku odbočit a věnovat pár řádků naší drahé navigaci. Již dlouho používám obyčejnou appku Mapy Google, která nás vždy spolehlivě dovezla, kam jsme kdy potřebovali. Zmíněná navigace sice občas říká kokotiny, jako například: "Jeďte na severozápad." nebo "Otočte se" (na tříproudové silnici), ale vcelku na ní nedáme dopustit, alespoň je s ní sranda. Po výjezdu z Paříže jsme zkoumali, jak to udělat, abychom se vyhli zbytečně drahým francouzským dálnicím. (Jsou opravdu velmi předražené, obzvláště pokud za zadkem vezete karavan, protože za osobák s přívěsem se platí dvojnásobek.) A také jsme na to přišli. Navigace má totiž takzvané možnosti trasy a tam lze zvolit možnost vyhnutí se placeným úsekům. Byli jsme nadšení a cesta byla naprosto výborná i bez dálnice.

Až k Saint Tropez.

Kéžby navigace měla i možnost vyhnutí se prdelním stezkám....

Možná víte, že Saint Tropez je sídlo zámožných lidí. Dokonce je tam takzvaná milionářská čtvrť. Já to teda nevěděla, ale záhy jsem se to dozvěděla. Milá navigace se rozhodla nás tam vzít. Vona chudák fakt nemohla tušit, že vezeme ten karavan za zadkem a že v takovém případě to úplně prdel nebude.

Milionářská čtvrť se nachází na skalách. Jsou tam vilky, úzký silnice, z jedné strany skála, z druhé propast. Serpentiny. Pro osobák s karavanem ideální.

Já mám strach z výšek, vzhledem k tomu, že jsme jeli po vnější straně silnice, jsem, jakožto spolujezdec, měla krásný výhled do propasti. A venku bylo opět nějakejch 35°C a já mám ještě k tomu nízkej tlak. Takže to se mnou po každý zatáčce málem švihlo.

Honzík na tom byl o dost hůř.

Po protější straně úzké silnice neustále jezdila ta nejdražší auta, která si lze představit. Takže ani nedutal a jen se soustředěně snažil projet každou zatáčku, jak nejlépe dokázal. Při sebemenší chybě totiž existovaly pouze dvě možnosti. Buď by poslal nás s karavanem do propasti anebo by odřel své auto, náš půjčený karavan a nejnovější Bentley, Teslu nebo Rolls Royce.

Tahle cesta měla asi 10km, my jsme jí jeli přes půl hodiny a na jejím konci jsme byli oba bílí jako stěny, málem po infarktu a neuvěřitelně šťastný, že se nic nestalo.

Pak jsme přijeli na místo, které jsem našla jako Platz pro karavany, nebyl tam ale žádný Stellplatz a parkoviště vedle mělo závoru pro měření výšky vozidla. A tu se nám, stejně jako v Paříži, bourat nechtělo.

Měli jsme plán B a tak jsme stále byli v klidu. Vzhledem k tomu, že druhý parking byl na druhém konci města, jsme byli otevřeni možnosti zaparkovat kdekoliv, kde nám to zrovna přijde vhodné. Měli jsme hlad, byli jsme vyčerpaní, spocení a nasraní... Už jsme si jen chtěli zasednout do restaurace, objednat si pívo a dát si nějakou véču. Ukázalo se, že s karavanem za prdelí si člověk v Saint Tropez ani neškrtne. Byli tam na nás dobře připravený. Než jsme dojeli na místo B, viděli jsme na pobřeží asi tak stovky parkovacích míst a desítky obřích parkovišť. Všechny parkoviště měly závoru pro měření výšky vozidla a všechna parkovací místa byla označena cedulí zákazu parkování karavanů a obytňáků.

Pobřeží bylo nádherné a myslím, že jsme jej projeli fakt celé. Trpěla jsem. Tak moc jsem si přála tam někde zaparkovat a chvíli tam pobýt.

Ale nešlo to. Dokonce i parking B byl zklamáním, protože navigace nás dovedla do nějaké uličky, kde krom hotelů nebylo vůbec nic, natož parkoviště.

Jestli tam ty Stellplatzy někdy dovopravdicky byly, pak už to musí být hodně dávno. Vypadá to, že celé Saint Tropez je velmi zaujaté proti obytňákům a karavanům.

Zklamaně zadáváme do navigace Benátky, které byly v plánu až později, a od pobřeží odjíždíme. Krom toho ještě měníme v navigaci trasu a zaškrtáváme možnost jízdy po zpoplatněných silnicích, aby se nám neopakovaly zážitky z milionářského čtvrti a také proto, že místo plánovaných 13ti hodin nám cesta po dálnici zabere "jen" 8 hodin.

V krásný čas 22:44 vjíždíme do Itálie a následně zjišťujeme dvě zásadní informace:

1. Zatímco ve Francii jsou ujetí na kruhové objezdy, které jsou na 500ti metrech třeba tři, v Itálii jsou ujetí na tunely, které následují minimálně každý pátý kilometr.

2. Jestli jsme si mysleli, že francouzské dálnice jsou drahé, byli jsme velmi naivní.

Honzík už je tak votrávenej, že nemá ani hlad a chce prostě ujet co největší kus cesty, abychom následující den byli v autě co nejméně času.

Zato já se tláskám toustama z benzíny a snažím se vzpomenout, jak je ten text Vodníka.

Ve čtyři ráno sjíždíme z dálnice a parkujeme mezi kamiony v technické části. Zpocení uléháme do beztak už propocených peřin a za zvuku chladícího generátoru beze slov usínáme.

Další den vstáváme okolo poledne a vyrážíme směr Benátky. Po cestě nám rezervuji místo v kempu, kterému - jak jsme zjistili - se nevyhneme.

Odpoledne konečně sundáváme karavan z koule - Honzík sundává - a vyrážíme autem do města. Přijíždíme do Venezie a chvilku nám trvá, než nám dochází, že jsme v Benátkách, nikdy jsme totiž neslyšeli název Benátky v italštině žejo. :D

A opět prožíváme krásný den, dáváme si Lasagne, suchý Sauvignon, procházíme si podvečení město a v jedenáct večer v kavárně nevědomky nasíráme obsluhu tím, že si objednáváme mléčné kafe. Nebo spíš já jsem ho objednala. Piju kafe černý, ale Honzík ho má rád s mlíkem, po objednání dvou Amerikán jsme očekávali, že nám ke každýmu kafi daj mlíko v konvičce jako u nás v Čechách, ale to se nedostavilo. Takže místo dvou mlíček do kafe neměl Sloupák ani jedno. A mě ho bylo líto. Aktivně jsem tedy číšníka požádala o konvičku mlíka.

Od té doby nás začali ignorovat. Fakt, doslova. A my absolutně nechápali, co se stalo. Až druhý den jsme na internetu zjistili, že pro Itali je nemyslitelné dávat si kafe s mlíkem po obědě. To už jsme jim před očima rovnou mohli zlomit špagety vejpůl.

Každopádně večer se vracíme zpět do kempu a ráno opět vyrážíme do Benátek, tentokrát na snídani. Kdybychom měli rovnou hotel v Benátkách, pak bychom nejen ušetřili na parkování, na ceně za noc, za snídani, ale především bychom si ušetřili hodně času. Jen cesta do Benátek a zpět do kempu trvala dohromady hodinu. Kemp bližší, než 26km prostě nebyl. Opět zbytečně zkomplikovaná situace.

Každopádně odpoledne už se v kempu odhlašujeme a vyrážíme směr Vídeň.

Ta nám klapla naprosto dokonale. Bez problémů jsme sehnali cenově přijatelný kemp otevřený 24 hodin. Zaparkovali jsme tam příbytek a jeli do města, kde nám v restauraci ještě v půl desáté večer uvařili.

Vídeň byla nakonec asi nejméně komplikovaná zastávka. Užili jsme si ji na sto procent. Ať už to byly krámy, památky, vídeňský párky, klobásy, pivo, lunapark v Prátru, Dunaj anebo Kaiserschmarn (Císařský trhanec, úžasná rakouská specialita) - všecko bylo dokonalý a bezproblémový. Jezdili jsme městskou dopravou a tentokrát jsme se opravdu dostali kamkoliv jsme potřebovali.

Ty poslední dva dny dovči jsme si fakt zaslouženě vychutnávali.

Domů už jsme to měli kousek, a tak jsme po dvou krásných dnech ve Vídni uklidili karavan, sbalili krabice, vyprázdnili chemickej záchod a zavolali do Prahy, že přívěs vracíme dřív, než bylo v plánu. O tři hodiny později jsme natěšeně dojeli do Prahy, odevzdali karavan a neuvěřitelně se radovali.

Po spočtení financí jsme s potěšením zjistili, že v druhé polovině dovolený jsme doopravdy hodně ušetřili, a tak bychom za celkovou částku na Maledivy stejně neodjeli. Tak se nám ulevilo.

Viděli jsme spoustu krásných míst. To rozhodně ano. A užili jsme si je co nejvíce to šlo.

Ale nebylo ani jedno místo, které bychom bez karavanu navštívit nemohli, dokonce jsme to počítali a kdybychom se na každé naší zastávce ubytovali v hotelu, vyšlo by nám to mnohem levněji, bylo by to jednodušší, bez nervů a starostí.

Za nás tedy dovolená s karavanem absolutní zklamání.

Obytňák úplně nemáme v plánu zkoušet.

A já mám přísný zákaz vymýšlet kokotiny. :D 

Bylo to náročný. Ale zároveň máme i nezapomenutelnou zkušenost. 

Kromě toho si jsem si ale z dovolené odvezla obrovské uvědomění. Jak velké štěstí mám. Místo toho, aby se na mne Honzík nasral nebo na mne křičel, zvládl každou situaci s grácií, humorem a klidem. A já si ho za to obrovsky vážím. A fakticky ho obdivuji. V situacích, kdy já už bych dávno byla na zhroucení a hystericky plakala, on s ledovým klidem řešil problém. 

Jsem, více než kdy dřív, vděčná za tak úžasného parťáka po mém boku.  

Takže asi tak.

Od teď už jen pětihvězda. Vopravdová. All inclusive.