5/5 SebeVědomá žena

...když si housenka pomyslela, že přichází konec světa, stala se motýlem...

Neskončila jsem.

Nene... po veškeré analýze sama sebe jsem věděla, že mé zaměstnání i přes všechna jeho úskalí obrovsky miluji a nechci se tak snadno vzdát.

(Navíc...a to je snad až morbidně vtipné... se o povinném očkování najednou přestalo mluvit.

Jako by najednou neexistovalo. Vyplinulo to. Vypařilo se to téma. Z médií, z rozhovorů...nikde ani zmínka.)

Takže výpověď jsem nedala.

U šéfky jsem si byla zažádat o poloviční úvazek. Místo cca 25 ti šichet v měsíci jsem chtěla mít šichet 10-12.

Šéfová se zdráhala, ale nakonec pochopila, že pokud mi nevyhoví, pak už se mnou nemusí počítat vůbec. A tak mi vyšla vstříc.

Takže jsem si odletěla s princem na dovolenou s vědomím, že jsem pro sebe udělala to nejlepší co jsem mohla.

Když jsem se po dovolené vrátila odpočatá a namotivovaná do práce, tak jsem si v květnu ještě odpracovala svůj plný úvazek... a od června se můj život změnil o 100%

Žádné dělání od úmoru do úmoru.

Začala jsem péct pro radost.

Bez tlaku vyučuji němčinu. Bez spěchu kutám ze dřeva.

Do práce jsem se začala zase těšit.

Už nepláču a nejsem vystresovaná. Lékařům dávám plnohodnotné argumenty a nebrečím jim do telefonu.

Mé milované důchodce si užívám a nejsem protivná.

Nabyla jsem více než dříve důvěry v samu sebe a svou intuici.

Očkování vyšumělo a už se o něm nemluví. - to je tak vtipný až je to k pláči - že jsem se stresovala a odrovnala pouhou domněnkou.

To ale neznamená, že to na mne nenechalo následky.

Často v noci špatně spím.

Kouřím jak prokopnutá.

Spím asi o milion procent víc než dřív. Ranní vstávání na východ slunce se zatím nepodařilo.

Na bruslích jezdím tohle léto mnohem méně než dříve ačkoliv to miluji.

Energie často schází. Ta fyzická.

Po psychické stránce se cítím lépe než kdy dřív.

Jsem na sebe obrovsky hrdá.

Že jsem i přes veškerý strach řekla sama sobě velké

"ANO"

a udělala krok do neznáma.

Že jsem zachovala vše co miluji a stanovila hranice v jaké míře tyto aktivity budu provozovat.

Zavedla jsem "dny pro sebe".

Jeden až dva dny v týdnu, kdy nepracuji, netvořím a neučím. Nejsem s kamarádkami ani s Honzíkem.

Jen sama se sebou.

Vyživuji fyzické tělo a vím, že jednou zase budu spamovat východy slunce a skoro každodenními vyjížďkami na bruslích.

Obrovsky se na to těším.

A vše má svůj čas. Netlačím na sebe. Zotavuji se svým vlastním tempem.

...jsem mnohem víc než jsem si kdy myslela, že budu.

Stala se ze mne žena, která zase o mnohem více respektujíce hranice. Své i lidí okolo mne. Především ty své to chtělo poladit.

Těším se na vše, co mi život přinese.

At' to bude jakkoli těžké, tak vím, že jsem natolik silná, abych z toho vyšla silnější než kdy dříve.

A taky vím, že se nevyplácí "stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko" - a bůhví jestli tam nějakej brod je žejo.

Na závěr bych moc ráda vám všem poděkovala, že jste můj příběh dočetli až do konce.

Je nádherné psát. A mít pro koho psát. Vaše zpětné vazby mi vždy dávají sílu a vědomí, že to má smysl. Nebylo vždy snadné se takto otevřít.

Děkuji.

S láskou, Angelika.

KONEC