Svatební příběh

...jak zamilovaná snoubenka zkonstruovala svatbu snů a o tom, že ti praví přátelé jsou nad zlato

Svatba - nedůležitej papír nebo oslava lásky?

Pokud se budeme bavit o úřední svatbě, pak jsem názoru toho, že je to nějaký papír. Nějaká formalita, úřední dokument. Podepsání svazku a změna příjmení - v mužském případě změna na občance ze "svobodný" na "ženatý". V tomhle to máme my ženský trošku těžší, přecejen si to jméno musíme změnit všude žejo.

 
My jsme s Honzíkem naši svatbu pojali originálně a zároveň jsme dodrželi všechny tradice, které nám dávaly smysl.
Takže jsme vlastně měli svatby dvě. Tu úřední a tu naši - opravdickou. Úřední svatbu jsme měli v úplně jinej den než naší opravdovou svatbu. Jeli jsme podepsat papír. 
Tu nutnou formalitu.
Bez prstýnků a bez bílejch šatů. Bez rodičů a bez kytky.
Paní na úřadě moc nechápala naše záměry a přítomné Honzíkovo kolegy, kteří dorazili kvůli zatahování, označovala za naši rodinu. Byl to chaos. 
A bylo to roztomilý a krásný.
Honzík v džínách a tričku, Maříková v černobílejch šatech s růžovejma kytičkama.
I bez prstýnků jsme splnili všechny požadavky na manželství. Řekli jsme si ano, podepsali papír a ani jeden jsme to neprožívali jako "svatbu". Spíš jako něco, co musí bejt.
Honzíkovo kolegové z práce nám po úředním obřadu udělali krásné tradiční zatahování a bylo to absolutně perfektní. Tyhle tradice mne nepřestávají okouzlovat. 

Ta naše opravdová svatba byla jiná a jindy. S prstýnkama. S bílejma šatama. S rodinou, přáteli. A byla veliká a přitom akorát.
Byla... absolutně perfektní. Krásnější, než jsem si kdy dokázala představit.

Jak jsme přišli na to, že se vezmeme dvakrát?

Začalo to úplně obyčejně.
Jeli jsme z kina, den po zásnubách.
Oba ještě opilí z nálože oxytocinu z předchozího dne.
S takovým skoro až retardovaným úsměvem na tváři. A s těmi nádhernými slovy, neustále omílanými dokola: "snoubenče", "snoubenko".
Začali jsme se bavit o tom, kde a kdy se vezmeme a jak to celý vlastně chceme.
Na termínu a místě konání svatby jsme se shodli okamžitě.
Takže to musel být osud, jinak si to neumím vysvětlit, páč takový rychlý shodnutí bylo absolutně nečekaný po rekonstrukci bytu, při které jsme se nebyli schopný dohodnout ani na prachobyčejnejch dlaždičkách do koupelny (teda, kdyby byly tak prachobyčejný, tak by to asi nebylo na pár krušnejch večerních "debat", ale to je zase jinej příběh)
Pak přišel rozhovor o tom, zda nám vůbec na to naše vybraný místo (mimo náš okres) dorazí starosta s matrikářkou...

Ticho. Podezřelé ticho.

Honzík:
- Co je?
- Nic.
- Tyvole Maříková, co je?
- No ten starosta mi vrtá hlavou.
- Jako jestli dorazí?
- Ne, že ho tam nechci. Vždyť nás nezná. Přečte si naše jména poprvý v životě a bude nám povídat o lásce. To je takový divný.
- Chápu, je to divný. No ale bez starosty se nemůžeme vzít.
- A co kdyby nás oddával někdo jinej?
- Ale to by pak nebylo úředně platný.
- Tak bysme si jeli jeden den podepsat papír a svatbu udělali jinej den, tu opravdickou.
- To by šlo?
- Proč by to nešlo? Vždyť papír bude podepsanej a co se bude dít na vyhlídce už může být každýmu fuk. Je na nás jak to pojmeme.
- Jasně, to je fakt. Skvělej nápad!

Maříková a její skvělý nápady... co vám budu povídat.
Otázku oddávajícího jsme vyřešili během následující nanosekundy. Opět osud..(?) Tam nebylo o čem diskutovat. Oba jsme přesně věděli, kdo by nás měl oddávat. Stačilo už jen přednést návrh dotyčnému, doufat, že nás nepošle do prdele a pak... eventuelně začít s přípravama.

PS: Hned v pondělí jsem volala na ono vybrané místo a ptala se, zda mají volný termín pro svatbu v ten víkend, který jsme s Honzíkem vybrali - bylo mi oznámeno, že ano, že je to poslední letošní volný termín.
...náhody neexistují.. 

Jak už vám je asi jasný, dotyčný oddávající nás do prdele neposlal...naopak! 

Nám s Honzíkem zbývalo zorganizovat ten zbytek.

No tak tu jsme nenaplánovali. Za celejch čtrnáct dní u moře se nám ani jednou nechtělo no.

Plánování a organizace svatby

Takže
jsme se vrátili z dovolený, byl začátek května, do svatby zbývaly čtyři měsíce. A my jsme, krom místa, času a oddávajícího, neměli vůbec nic. 

Velkou výhodou bylo to, že v mé hlavě byla svatba už pár let naplánovaná.  -> takže já jsem přesně věděla jaký bude zhruba průběh, jaké dekorace a barvy zvolím, jaká bude písnička na první tanec, jaká na příchod... atd.. takže tohle bylo a stačilo tomu dát tu fyzickou energii a všechnu teorii přenést do praxe. A do toho jsem se pustila s největším nadšením a zápalem. Vymyslela jsem harmonogram, na počítači udělala jmenovky na stůl i na klopy, vytvořila plakáty a vše hrdě postupně nosila do tiskárny, kde jsem už v té době byla známá firma. 

Během jednoho týdne jsem se do toho opřela a zamluvila kosmetičku, kadeřnici, fotografa i kameramana. Honzík následně domluvil DJje a udělali jsme svatební oznámení, (čti "Angelika udělala oznámení" ), která jsme následně vytiskli a rozdali svatebčanům.
Vše, co bylo závislé na čase a ostatních lidech tedy bylo domluveno.

Protože jsem se ve svatební den nechtěla zbytečně stresovat, tak jsem si akčně domluvila vrchní dekoratérku - představovala jsem si to zhruba takto:
Den před svatbou přespí na místě konání a ráno vstane brzy, dostane ode mne krabice s mými dekoracemi a se slovy:
"Tady máš dekorace, dekoruj. "
A ona nadšeně souhlasila.

Následně jsem si domluvila kamarádku jako vrchní organizátorku, která měla lidem připínat jmenovky, pomáhat fotografovi sestavovat skupinky na focení po obřadu a celkově zajistit hladký průběh celé svatby, kterou jsem zorganizovala do posledního detailu.
Všechno prostě nádherně vycházelo a já měla pocit, že se to všechno samo nějak děje.
Bylo to prostě famózní. Jako budoucí nevěsta jsem si přípravy užívala, neprožívala jsem žádný stres a vše do sebe zapadalo jako puzzle.
Pár komplikací se objevilo až měsíc před svatbou... 

Když se podělá, co podělat se má...

...aneb pár přátel stačí mít.

Zcela vážně - podělalo se přesně to, co se podělat mělo, aby naše svatba byla absolutně perfektní.
Jsem tak ráda, že nevyšly ty původní plány...

A co, že se nám objevilo měsíc před svatbou za komplikace?

Ten první větší problém na sebe nenechal dlouho čekat... moje kamarádka vrchní organizátorka mi odřekla účast.
Představte si asi tak 5 papírů formátu A4 plných úkolů. A najednou nebyl, kdo by je v den svatby plnil.
A tady začíná mé obrovské děkování...
Vždycky jsem věděla, že mám ty nejlepší kamarádky na světě, ale doprdele... že za nima přijedu, skoro měsíc před svatbou, vysvětlím jim co všechno je potřeba udělat a požádám je, jestli by se pár věcí na tom seznamu třeba zhostily... a ony nejenže souhlasí, ale souhlasí s nadšením a vezmou na sebe úkoly všechny..?! To mne totálně dojalo! 

A je také důležité podotknout, že čím víc se svatba blížila... tím více detailů jsem vymyslela a tím více úkolů na těch papírech přibývalo... například rozdávání "welcome drinků" u vstupu nebo asistence při krájení dortu, přenášení nápojů z jednoho stolu na druhý či vymýšlení hry....
A ony stále nadšeně asistovaly, přidávaly své nápady a ani jednu je nenapadlo mne poslat do háje.

Další a poslední komplikací bylo, když mi den před svatbou (!!) volá vrchní dekoratérka, že dostala virus a tudíž nemůže na svatbu dorazit.
Dekorace byly vyrobené, napůjčované, nakoupené, v krabicích připravené a nebylo, kdo by s nima dekoroval...

A tak se musely překopat plány. Kamarádka mi pomohla všechny propriety dovézt až na místo a já se rozhodla, že si svatbu nakonec odekoruji sama a že na místě konání přespím (ačkoliv dodržení tradice odděleného spaní původně v plánu nebylo).
Dekorovalo se do noci a já uléhala do postele unavená, šťastná a tak nadopovaná adrenalinem, že jsem tak do tří do rána nemohla usnout ...a budík byl nařízenej na 5:30.

A pak přišel den "D".... 

Naše oslava lásky

Vstala jsem a moje první myšlenka v můj svatební den patřila odpadkovému koši, který stál kousek od obřadního místa a já cítila obrovskou potřebu jej decentně zamaskovat.
A tak jsem odjela ke kadeřnici a v hlavě měla dvě věci:
- Dnes si beru muže svých snů!
- Doprdele jak zamaskuju ten odpaďák?

Dopadlo to výborně, cestou od kadeřnice jsem už obvolávala všechny, kdo byl na místě a rozdávala úkoly.
Když jsem se vrátila tak se rozdaly jmenovky na stůl, dekorovala slavobrána a zamaskovaly jsme ten zpropadenej odpaďák.
A bylo to hotový.

Moje kamarádky od 10:30 rozdávaly jmenovky a welcome drinky. Další kontrolovaly rozestavění lavic pro kuřáky dle mého zadání a vše bězělo lépe než bylo v plánu.
Během líčení jsem si jako snídani dala chodský koláč a půl hodiny před obřadem mi svědkyně vydlabávala ze zubů mák.
Namalovaná, oblečená, učesaná a šťastná (a totálně bez nervozity a bez máku mezi zubama) jsem v 11:50 stepovala na posledním schodě a pak to začalo. Šla jsem s tatínkem k oltáři.

A dál není co psát.
Kdo tam byl, ten ví...
Přípravy jsem popsala co to šlo, nechť je to někomu inspirací.
Snad jen, že náš oddávající odvedl neuvěřitelnej výkon...
Byl flowerboyem, následně s vážností oblékl sako a medaily a měl tak nádhernej proslov, že jsem bulela. A nejen já.
Sliby, které nám připravil byly osobní, výstižné, romantické a bez zbytečných okecávek. To se s radnicí fakt nedá srovnat.

Naše svatba byla prostě pohádková.
To, co s Honzou mezi sebou máme je skutečná, bezpodmínečná láska, kterou jsme si za roky vztahu vybudovali a bylo to cítit na svatbě každým coulem.
A máme úžasné lidi okolo sebe, kteří to s námi parádně oslavili a nebáli se zhostit v náš den netradičních a náročných úkolů, které jsme si pro ně vymysleli (já vymyslela ). 

Cítím obrovskou vděčnost. Lásku. Pokoru.
Děkuju. Miluju.